Solnohradské Klettersteigy

| 0 komentářů

Tento článek vyšel v časopise Everest 2/2008

Severní vápencové Alpy již několik let nejsou cílem výhradně skalních lezců. Jejich elegantní strmé stěny lákají, díky rozvoji zajištěných cest, taktéž horské turisty, kteří si takto mohou relativně bezpečně vychutnat vzdušné úseky v terénu jinak těžko dostupném. Následný přehled přináší tipy na pět těžších, vyzkoušených a rozhodně doporučeníhodných zajištěných cest. Všechny se nachází v blízkosti Salzburgu, přejezdy lze snadno zvládnout vždy v podvečer a užít si tak 5 dní lezení bez zbytečných prodlev.

Pidinger Klettersteig (D, 750 m)

Tato dlouhá a místy velmi vzdušná cesta vede severními srázy Hochstaufen (1771 m), oblíbeného výletního cíle Berchtesgadenských Alp. Díky dalším třem snazším výstupovým alternativám se nabízí možnost společného výletu nestejně sportovně zdatné skupinky, kdy každý volí trasu podle svých schopností a všichni se přesto sejdou „u kříže“.

Samotná via ferrata začíná na rozehřátí strmějším nástupem (C), poté přechází ve snazší terén, kde se stačí lana jen přidržovat. V tomto, spíše chodeckém, terénu dojdeme traverzem až pod strmou skalní stěnu. Tady již dojde na lámání chleba. Kdo měl dosud byť jen minimální problémy, měl by využít ústupovou stezku vedoucí k normální výstupové variantě, protože nejtěžší úseky teprve přijdou a cesta k vrcholu je dlouhá. První „déčkové“ místo je hned ve zmiňované stěně. Ta je sice osazena několika kramlemi, ale přecvakávání karabin vyžaduje i tak nemálo sil. Odměnou jsou téměř letecké pohledy na sever, kde se rozkládá jen nekonečná rovina, narušená pouze několika zalesněnými kopečky. Později, když se výstupová linie stočí mírně k východu, se v dáli začínají rýsovat zasněžené vrcholky Berchtesgadenských Alp. Výhledy na této zajištěné cestě jsou opravdu jedinečné. Po střední pasáži následuje opět krátký traverz a závěrečný obtížný úsek s vrcholovou knihou. Když se, po 3-4 hodinách a 750 metrech lezení, probojujeme ke konci, máme to už jen 5 minut k vrcholovému kříži.

Přístup: Po dálnici ze Salzburgu směrem na Mnichov a prvním sjezdem za hranicí na Bad Reichenhall. Poté první odbočkou vpravo směrem na Aufham. Za vesničkou Urwies první odbočkou vlevo po lesní cestě až k závoře, kde lze bez problémů zaparkovat. Odtud již po svých, po šipkách, asi 1,5 hodiny k samotnému nástupu (1020 m).

Sestup: Po značené turistické cestě (místy dojištěno lany), která vede hned vedle výstupu z via ferraty směrem doprava. Po delším klesání na první křižovatce v lese opět doprava směrem na Piding. Od  Steiner Alm pak kus po šotolinové cestě, poté doprava na lesní stezku. Ta se napojí na nástupovou trasu, po které se dojde zpět k parkovišti. Sestup trvá asi 2,5 hodiny.

Berchtesgadener Hochthronsteig (C/D, 390 m)

Je opět více cest, kterými vystoupit na berchtesgadenský Hochthron (1972 m), ale my se zaměříme na variantu nejtěžší (vyjma klasických lezeckých cest, kterých je ve zdejších stěnách taktéž bezpočet). Na této cestě si užijeme opravdu celých 400 metrů lezení nenarušených téměř žádnými „chodeckými“ úseky.

Už před samotným nástupem do stěny nás může překvapit sněhové pole, které zde bývá i v letních měsících. V brzkém jaru se jistě hodí návleky. Pro navázání do úvazku doporučuji využít pohodlí výklenku s lavičkou blízko začátku via ferraty. Začátek zajištěné cesty je spíše jednodušší (B/C) a kdo by už tady měl problémy, měl by přemýšlet o návratu. Na to také upozorňují informační tabulky. Dále totiž není možnost nouzového ústupu a nejtěžší místa jsou právě až v druhé polovině výstupu. Postupně se přes dvě travnaté police a několik menších stěn osazených kramlemi dostáváme k výrazné průrvě. Ta bývá celoročně plná sněhu. Následný úsek s názvem Fotoquergang pak hovoří za své – kolmá stěna s masivem Watzmannu na pozadí si o zmáčknutí spouště přímo říká. Další zajímavá pasáž se jmenuje Hanglschuppe, ale tady to na žádné velké pózování není. Jde totiž o traverz v mírně převislém terénu, kde to notně tahá za ruce a tak je záhodno ho překonat co nejrychleji. Po překonání následných obtížnějších míst v kolmé stěně se už můžeme zapisovat do stěnové knihy. Pak nás čeká jen Výstupový komín a Finále (C) a jsme nahoře. Od hrany je to k vrcholovému kříži jen pár desítek metrů. Průstup stěnou trvá 2 hodiny.

Přístup: Na výjezdu dálnice A10 Salzburg Süd směrem na Berchtesgaden. V městečku Marktschnellenberg odbočit u kostela doprava přes most a po úzké cestě vzhůru směrem na Ettenberg. Po asi 5 km se přijede k velkému parkovišti (780 m). Po turistické cestě 466 asi za dvě hodiny nejdříve k Scheibenkaser (Almhütte) a poté, po stezce vpravo, pod východní srázy Hochthronu k nástupu.

Sestup: Od vrcholového kříže nejdříve na západ k chatě Stöhrhaus (v provozu od půli května do půli října) a pak dále po cestě 465. Na každé další křižovatce doleva, příkře dolů a posléze traverzem pod jižními svahy zpět k Almhütte. Sestup až k parkovišti trvá pohodovým tempem 2,5 hodiny.

Bella Cascinaia (D/E, 130 m)

Bella Cascinaia – Krásná pastýřka, je krátká sportovní ferrata v západní stěně Saukarkopf (2048 m) v Radstädtských Taurách. Navzdory tomu, že je spíše kratší, nám přichystá znamenité lezecké zážitky. Ze samotného vrcholu se pak při přízni počasí můžeme kochat výhledy do všech světových stran.

Na této cestě žádný „zahřívací“ začátek nečekejte. Musí se totiž po kolmé až mírně převislé skále vylézt na skalní jehlu. Obtížnost D/E hovoří za své. Udržet se na jedné ruce a přendat jištění vyžaduje nemálo sil a mnohdy i odvahy. Stupačky na nohy jsou místy poměrně dost daleko od sebe. Jak se dostaneme k vrcholu pilíře, máme již téměř vyhráno. Příjemným zpestřením je krátký lanový můstek, spojující vrchol jehly se skalním masivem. Další úseky jsou již „jen“ obtížnosti C/D a neobsahují větší lezecké problémy. Snad jen přelez po strmé hraně vyžaduje dynamičtější krok, ale opět, jsou zde osazeny stupačky. Celý výstup nám zabere v závislosti na fyzické zdatnosti 30 – 90min.

Přístup: Z dálnice A10 Salzburg – Villach výjezdem na Zell am See. V St. Johann im Pongau odbočit na východ na Grossarl. Z tohoto městečka serpentinami až do osady Vorderstadluck, kde se dá zaparkovat v blízkosti turistického ukazatele. Možnosti parkování jsou bohužel dosti omezené, místa zde mnoho není. Dále se jde po turistické značce směrem na Saukaralm a dále po normální cestě k vrcholu Saukarkopf. Asi po 10 minutách je pak třeba odbočit ze značené cesty doleva (značeno šipkou) a dojít traverzem pod skalní stěnu. Cesta z Vorderstadluck k nástupu trvá 1:45 hod.

Sestup: Od konce ferraty pár metrů k vrcholu a poté doprava sestoupit po normálce zpět k Saukaralm. Sestup k autu zabere hodinu a půl.

Grandlspitz Klettersteig (C/D, 170m)

Opět spíše krátká cesta, vedoucí ovšem v úžasné kulise okolních hor. Je poněkud zastíněna známější a delší ferratou Königsjodler, ale to jí na kráse nic neubírá. Naopak, hodí se jako dobré tréninkové rozlezení před zmiňovanou cestou. Lze ji také doporučit v případě, že je vyšší Hochkönig (2941 m) ještě pod sněhem.

Tato zajištěná cesta je pěkně kompaktní, vede celou dobu v kolmé stěně a člověk tak zažívá pocity dlouhého skalního výstupu. Ačkoliv nese označení obtížnosti C/D, není zde žádná vysloveně těžká pasáž. Všude je čeho se chytit, stupaček a kramlí je na klíčových místech dostatek. Diskutabilní je právě přejištěnost, mnohde je, myslím, více železa, než by bylo nutné. Čemu ale rozhodně nelze nic vytknout, jsou výhledy. Celou dobu, co lezeme, se nám otevírá stále širší pohled směrem na jih. Přímo pod námi se vine silnice ze sedla Dienter, která z výšky vypadá jako tenká nit. V pozadí pak Vysoké Taury s nejvyšším Grossglocknerem. Když se, po 40 minutách lezení, dostaneme až na samotný vrchol Grandlspitz (2307 m), uvidíme přímo před sebou i mohutný vrchol Hochkönigu a nalevo rozeklaný hřeben, po kterém vede ferrata k jeho vrcholu.

Přístup: Z dálnice A10 Salzburg – Villach výjezdem na Bischofshofen a odtud na západ přes Mühlbach do sedla Dientner Sattel (1342 m). Asi 200 metrů za sedlem je napravo velké parkoviště. Odtud po šotolinové cestě k Erichhütte (1540 m), kde se nachází velká informační tabule k oběma Klettersteigům. Následně prudkým stoupáním pod mohutné jižní svahy (značeno). Na křižovatce výše již navádí šipka jasně na Grandlspitz. Ze sedla pak jen 10 minut vlevo pod sklaní stěnu. Od parkoviště to trvá asi 2 hodiny.

Sestup:Značenou a místy zajištěnou normální výstupovou cestou zpět do sedla a poté totožné s výstupem. Sestup 2 hodiny.

Postalmklamm Klettersteig (D, 500 m)

Velmi unikátní a od všech ostatních odlišná zajištěná cesta. Jak už samotný název napovídá, nepohybujeme se v horských výšinách, ale prostoupíme úzkou říční soutěskou. Vybudování této ferraty si, vzhledem ke svému charakteru (mj. pět lanových mostů), vyžádalo nesrovnatelně větší úsilí a náklady než je tomu u klasických cest. Právě proto je zpoplatněna (4,5 € v roce 2007), ale ujišťuji Vás, že tato ferrata zato opravdu stojí.

Od „navazovacího místa“ se stoupá nejdříve lesem a po lesní stezce k prvnímu visutému mostu. Ačkoliv je jediný, který si označení „most“ opravdu zaslouží, může dát jeho přechod také pěkně zabrat. Velký průvěs lan, kluzká prkna a několik desítek metrů pod nohama udělají své. Ještě nás čeká kratší úsek lesem, než nás sevře soutěska a nezbývá, než nastoupit do jejích příkrých stěn. Po ocelových kolících se dostáváme k dalšímu mostu  ̶  tedy spíše ke dvěma lanům a několika visícím konopným provazům. Přelez na druhou stranu tak může každý absolvovat dle chuti, nejsnazší je ovšem tlusté provazy ignorovat. Opět traverz, tentokráte po druhé straně rokle a jsme u velmi zábavného místa zvaného Gattsprung. Zde je už jen jedno lano a mezera mezi stěnami je široká asi 2 metry. Podle fyzických možností a odvahy je tak možno buď opravdu skočit, nebo přeručkovat po jisticím laně. Další překonání rokle je už po poměrně solidním mostě s prkny. Pohled na masy vody padající blízkým vodopádem do hlubiny je opravdu úchvatný.

Následně již opouštíme soutěsku a přes jedno těžší místo s vytrženou kotvou se dostáváme opět do lesa. Stoupáním přicházíme až pod mohutnou skalní stěnu. Kdo už má lezení dost, může obejít ferratu zleva lesem (značeno), ti ostatní se připraví na pořádné lezení. Gamsleckenwand, jak se tento úsek jmenuje, nás totiž přivítá hned „déčkovými“ úseky, kde si ruce při mírně převislém lezení neodpočinou ani na chvíli. Silové a vzdušné partie pokračují až k vrcholu. Příjemná lavička láká k sundání úvazku, ale to radím nedělat. Po pár stech metrech se totiž  dojde k dalším dvěma lanovým můstkům. Až tam zajištěná cesta končí.

Přístup: Z dálnice A1 odbočit u Mondsee směrem k Wolfgangsee a pokračovat až k východní straně jezera. Alternativně lze přijet z východu od Bad Ischl (silnice 158). U vesničky Weissenbach odbočuje cesta směrem na Postalm. Po asi 5 km se objeví mýtní budka, doporučuji zaparkovat ještě před ní a projít pěšky (zaplatíte zde poplatek za ferratu). V první 180° zatáčce u Simonhütte je třeba sejít ze silnice a dát se po lesní cestě doleva. Za pár minut jsme u nástupu.

Sestup: Od konce ferraty po značené stezce až k silnici po ní zpět k autu. Dá se s úspěchem stopovat. Vedle asfaltové cesty vede i pohodová varianta lesem (turistická značka 879).

Pro detailní popisy cest včetně podrobné topografie navštivte web http://bergsteigen.at

Tento článek vyšel v časopise Everest 2/2008

Zajímavý článek?
Jakub

Author: Jakub

Milovník hor, skal a cestování se sklony k bláznivým nápadům. Taktéž zapálený fotograf s nutkavou potřebou zachytit svět kolem sebe. Má rád sypaný čaj, řídký vzduch a brzké ranní vstávání...

Napsat komentář

Required fields are marked *.


*