Sedm sedel Alpamaya

| 2 komentáře

Tento článek vyšel v časopise Outdoor 5/2008

Krása hory je subjektivní záležitostí. Nicméně ledové a nepřístupné vrcholky Bílých Kordillér vzbuzují takový respekt a údiv, že pohled na ně nemůže nechat nikoho chladným. Alpamayo není, jako pětitisícový vrchol, v oblasti zdaleka nejvyšší. Díky své vrcholové pyramidě, která je zvrásněna prudkými ledovými žleby však vypadá opravdu elegantně. Je tedy zaslouženě považována za jednu z nejhezčích hor světa. Pro ty, kteří se nechtějí pouštět do boje s jejími bílými svahy, nabízím pohodovější variantu. Za 7 dní se dá projít dlouhý okruh, který vede opuštěnými údolími, vysokými sedly a mezi ostatními velikány budete moci pozorovat i zmíněný vrchol.

Cordillera Blanca v centrálním Peru skýtá obrovský potenciál nejen pro horolezce, ale také pro turisty, kteří chtějí v lůnu velehor strávit nějaký ten den a nasát patřičnou atmosféru. To zjistili také místní průvodci, kteří se jim to snaží všemožně usnadnit. V Huarázu, provinčním městečku této oblasti, potkáte na každém rohu kancelář, nabízející organizované výpravy. Batohy vám naloží na oslíka a vy jdete jen s lehkým ruksáčkem. Když dojdete (pod dohledem průvodce) na místo nocování, čekají vás již postavené stany a kuchař vás uvítá teplou večeří. Ne že bych tento přístup vysloveně pranýřoval, ale potkávat takovéto výpravy nebylo naším cílem. Výběrem vhodné, odlehlejší, trasy lze toto výrazně eliminovat.

Z konce světa do nitra hor

Naše putování začíná ve vesničce Hualcayan (3136 m). Tato malá osada leží stranou všeho dění, je poměrně špatně přístupná a není tedy tak zkažena přílivem turistů. Připadáte si zde jako na konci světa. Kolem se seběhne shluk dětí i dospělých a se zájmem pozorují naše obrovské bágly. Protože se již slunce přehouplo přes poledne, vyrážíme. Stezka se nejdříve klikatí mezi políčky, poté však již strmě stoupá a v serpentinách zdolává prudký svah. Čas od času překročíme kamenný kanál, který přivádí vodu z přehrady v srdci hor. Otvírají se první výhledy do údolí – pohled na osadu s hliněnými domky a různobarevnými čtverci políček a za ní prudký kaňon řeky Rio Santa. Asi po čtyřech hodinách pochodu přicházíme na tábořiště. Ačkoli značení tras je velmi sporadické, místa pro spaní jsou příkladně označena. Dřevěná tabule udává kromě jména i nadmořskou výšku a vzdálenosti do následujícího campu. Hned vedle navíc zurčí potůček. Pravda, všude kolem jsou kravské pastviny, ale nám to nepřineslo žádné potíže, ačkoliv jsme vodu nijak nedesinfikovali.

Další cesta vede dále podél zmíněného vodního kanálu až se dostáváme k přehradní nádrži Cullicocha, které leží v sevření bílých vrcholů, kterým kraluje Nevado Santa Cruz. Právě přízvisko nevado, kterým se zde honosí téměř každá hora, znamená „zasněžený“ a dává nám hned vědět s kým máme tu čest. Lepší výhledy jsou ale vždy z výšky. Proto nezbývá, než vystoupat do sedla Osoruri (4830 m), odkud máme panorama horských štítů jako na dlani. Nabrané výšky však dlouho neužijeme, klesá se až na dno vedlejšího údolí, do campu Ruinapampa (4028 m). Toto velmi těžko přístupné údolí je porostlé chuchvalci trav a o dřívějším osídlení již vypovídají jen zbytky obvodových zdí několika kamenných stavení. Středem doliny pak proudí svěží říčka, která jen dokresluje malebnost tohoto místa. Sem se dostane opravdu minimum komerčních turistů.

Vábení Té nejkrásnější

Následujícího rána pokračujeme proti proudu a v závěru údolí se nám odkryje první výhled na onu horu. Bílá pyramida Alpamaya se tyčí v dáli a svými prudkými svahy láká a odrazuje zároveň. Však je také z této, severní, strany vedeno velmi málo výstupů. My však vábení hory odoláváme a odvracíme se druhým směrem, vstříc dalšímu sedlu – Gara Gara (4830 m). Tím se poněkud oddalujeme od centrální části, cesta dále vede rozlehlým travnatým údolím a výhledy na sever nabízejí pohled na nižší a přístupnější horstva. Tak se po dalším sestupu dostáváme až do míst, kde by podle mapy měla být menší osada Huillca. Doufáme, že si zde budeme moci dokoupit zásoby, ti vysloveně optimističtí se dokonce těší na večer strávený v hospůdce. Realita je ovšem diametrálně odlišná. Huillcu tvoří jen dvě stavení a všudypřítomná stáda ovcí. Hned jak začneme stavět stany na pastvině, objeví se zvědavé děvčátko a  se zájmem pozoruje naše počínání. Pravý důvod návštěvy však byla žádost o nějakou tu sladkost. Tak přeci jen se zde nějací turisté čas od času objeví… V zápětí přijde také samotný farmář a prosí o něco na bolest zubů. Plníme tedy obě tyto prosby, je to to nejmenší, co můžeme pro tyto dobré lidi udělat. Lidé v horách zde žijí opravdu nuzně a věci, které mi považujeme za samozřejmé, jako například zmíněné léky, jsou pro ně dosti vzdálené.

Pohádkové nákupy

Naše další putování vede, překvapivě, opět do sedla. Předcházíme výpravu amerických turistů, jejich osli s těžkým nákladem zase předbíhají nás. Musí být na místě dlouho před klienty a tak jsou hnáni svižným tempem. Za chvíli jsme tak opět sami a scházíme pozvolným klesáním do velkého údolí Jancapampa. Když staneme na jeho dně, nemůžeme téměř uvěřit svým očím. Dolina má naprosto rovné dno, kterým se neposlušně klikatí čistá říčka. Na podmáčených pastvinách se popásá nepřeberné množství domácího zvířectva a nad tím vším bdí ledové vrcholky. Idylický výjev jak z jiného světa. Protože je zde podle mapy poměrně velké osídlení, ptáme se na obchod. Máme prý jít dále po proudu, kde je vesnice. Asi po hodině opravdu přicházíme do jakéhosi centra – je zde malý kostelík a fotbalový plácek. Po dalších dotazech konečně nacházíme co hledáme. Dům z vepřovic je k nerozeznání od ostatních. Na dvorku pobíhají slepice a na zápraží zašívá postarší señora na šlapacím stroji. Do dveří tedy vstupujeme mírně rozpačitě s podezřením, že vstupujeme do něčí ložnice. Ale jedná se skutečně o potraviny. Pravda, sortiment je poněkud omezený. Olej, máslo a všudypřítomná Coca-Cola, které sekunduje místní výrobek s přízviskem Inca. Když se ptáme na pečivo, odpoví, že nemají a s úsměvem dodávají, že oni jí brambory a placky. Skupujeme tedy alespoň veškeré zásoby sušenek a loučíme se s těmito bodrými vesničany. Stany stavíme kousek za vesnicí směrem k sedlu Tupa – Tupa. Již se stmívá a místní právě shání dobytek do údolí. Pohled na malé děvčátko, jak před sebou žene pětisetkilového býka mi utkvěl v hlavě  dodnes.

Zasloužená koupel

Den pátý byl nejnáročnější. Čekalo nás 1600 výškových metrů, k tomu i velká horizontální vzdálenost. Navíc počasí moc nepřeje, celé dopoledne jsou vrcholky zahalené mraky. Až sedlo Alto de Pucaraju (4640 m) nás po dlouhém pochodu obdaruje krásnou podívanou. Stejnojmenný vrchol ční přímo nad našimi hlavami a spolu s ostatními připomíná bílé zuby zakřivené jako v noční můře dentisty. Pohled druhým směrem pak ukáže vrcholy blízko nejvyššího Huascaránu, ačkoliv tento velikán zůstane skryt v jejich stínu. Tento den postoupíme ještě dále a nocujeme u jezírek pod sedlem Punta Union. Jde tak o nejvyšší nocleh (4425 m) celého treku. Těsné sevření hor má za následek, že slunce zde zachází ještě dříve, než jsme byli zvyklí. O poslední paprsky jsme připraveni již v 16:30. I tak se ještě stíháme vykoupat v ledové vodě, po pěti dnech je to opravdu slast.

Kruh se uzavírá

Výstupem do sedla Punta Union (4750 m) se napojujeme na oblíbenou trekovou trasu, což se ihned projeví počtem lidí. Po takové době je to pro nás docela šok. Karavana oslů a koňů je obtěžkána zavazadly. Spatřili jsme dokonce i kufr na kolečkách. Někdy nesou i klienty, kteří přecenili svou fyzičku. Ti pak ale 20 metrů pod sedlem seskakují a za patřičné fotografické dokumentace statečně dosahují nejvyšší kóty. Ani tento výjev však nezhatí potěšení z krásných panoramat, která toto sedlo nabízí. Před námi se otevřelo velké údolí Santa Cruz, rámováno z obou stran vysokými a nepřístupnými štíty. Artesonraju na straně jedné, Quitaraju na druhé. Vrcholové ledové žlábky vypadají opravdu úžasně. Vychutnáváme výhledy a také skutečnost, že teď už půjdeme jen s kopce. 

A kam že se podělo Alpamayo, kolem kterého jsme celou dobu kroužili? I to na nás nakonec vykouklo. Asi po deseti kilometrech přicházíme k odbočce, vedoucí přímo do basecampu. Kdo si tak udělá menší odbočku, může zahlédnout horu z ještě větší blízkosti. Nebo se s patřičnou průpravou a vybavením pokusit o samotný vrchol…Na ty ostatní čeká průchod zbytkem údolí. To je sice také krásné, ale po předchozích zážitcích (a také díky únavě) nám již přijde poněkud monotónní. Navíc zde panuje šílené vedro a bezvětří. Litujeme turisty stoupající vzhůru. Tento den by se dalo dojít až do civilizace, ale my se rozhodujeme ještě pro jednu noc v přírodě a spíme pod širákem 7 km před vyústěním údolí. Do vesnice Cashapampa tak přicházíme v brzkém dopoledni. Celkem jsme nachodili asi 90 km a překonali převýšení přes 6000 metrů. Na sportovním výkonu ale ani tak nezáleží. Hlavní je, že jsme si prohlédli tyto nádherné hory z jiného úhlu než nabízí pohledy z vrcholů. A zjistili, že to opravdu stojí zato. Lze jen doporučit.


 Praktické info:

 Voda – Po celé trase treku jsou mnohé potoky, stačí nést malé množství pro okamžitou potřebu

Potraviny – Je třeba nakoupit jídlo na celou dobu treku, po cestě je jen malý obchůdek ve vesničce Jancapampa s velmi omezeným sortimentem (sušenky, Cola).

Doprava – Letecky do Limy. Poté meziměstským busem (7 hodin, 40 Soles ~ 260 Kč) do Huarázu a dále údolím dodávkou – colectivem do Carazu. Do vesničky Hualcayan nejezdí veřejná doprava. Jedinou šancí je najmout taxi – cca 70 Soles (~450 Kč).

Táboření – po cestě jsou vyznačená tábořiště, nicméně stan lze postavit prakticky kdekoliv.

Počasí – v údolích často parno, v sedlech se můžete potkat i se sněhovou nadílkou.

Mapy – Alpenverein 0/3a Cordillera Blanca Nord (Peru) 1:100.000

Fotohttp://huascaran.cz – další fotografie z expedice 2007

Tento článek vyšel v časopise Outdoor 5/2008

Zajímavý článek?
Jakub

Author: Jakub

Milovník hor, skal a cestování se sklony k bláznivým nápadům. Taktéž zapálený fotograf s nutkavou potřebou zachytit svět kolem sebe. Má rád sypaný čaj, řídký vzduch a brzké ranní vstávání...

2 komentáře

  1. Dobrý den,
    děkuji za krásné čtení a i když je to již delší dobu co jste tento trek podniknul, měl bych dotaz. Dá se tato trasa bez problémů absolvovat i v opačném směru? Příjde mi s ohledem na výškový profil lepší jak s pohledu na aklimatizaci tak i náročnost stoupání prvního stoupání ve Vašem směru.
    Ještě bych měl dotaz, v jakém měsíci jste trek podniknul. Já bych rád absolvoval trek 07/2016.
    Děkuji za odpověď.

    • Jakub

      Ahoj,
      trek jsme šli také v červenci.
      Trasa jde zajisté jít i v opačném směru, pouze návrat z ústí údolí Santa Cruz (naše varianta) bude podle mého snazší, protože se jedná o frekventovanější destinaci.

      Přeji pěkné zážitky v bílých Kordilérách!
      Jakub

Napsat komentář

Required fields are marked *.


*