… 2518 m …

| 4 komentáře

Konečně víkend podle našich představ! Už jsme tu skoro tři týdny a ještě jsme nebyli nikde v horách. Až teď nám to konečně vyšlo, zdolali jsme kopec, na který jsme se posledních 10 dní stále jen dívali.

V pátek večer balíme a v 9 hodin už spíme. Jsme tak natěšení, že oba dva nemůžeme dospat. Dokonce ani já neprotestuji proti vstávání ve 4 ráno. Po rychlé snídani vyjíždíme. Předpověď už ani lepší být nemůže, tak to by v tom byl čert, aby nám to neklaplo. Nedaleko od New Plymouth začne pršet. To bude určitě jen lokální mrak, přesvědčujeme se navzájem.

5:30 – vyrážíme od návštěvnického centra v NP Egmont v 940 m.n.m. Obloha je plná hvězd, lehce mrzne, nikde nikdo, prostě pohoda. Připadá nám docela úsměvné jít po cestě pralesem a mít na zádech cepín, mačky a péřové rukavice. Zanedlouho si však přestaneme všímat rychle ubývající vegetace, slunce právě vychází. V údolí se válí mlhy a my stále stoupáme. V 1600 m nasazujeme mačky a pro jistotu si bereme hned i cepín. Sníh je pěkně zledovatělý, ostrý chladný vítr nám fouká do tváří. Ačkoliv Mt. Taranaki patří k nejnavštěvovanějším kopcům, jsme tu sami, nikde ani živáčka. Většina turistů sem zamíří v létě, na pohodu, často i s horským vůdcem. Ještě že jsme tu teď a ne až za 4 měsíce! Pod sněhem jdou totiž vytušit pečlivě udělané dřevěné i kovové schody, skupiny zde prý někdy čítají i 100 osob. Nerušeně stoupáme, terén je docela strmý, takže moc neodpočíváme, protože není kde. Pod námi se začínají tvořit mraky. A pěkně rychle, navíc pomalu stoupají. Zrychlujeme, abychom stihli vrchol bez mlhy a s výhledem. Místní hora je totiž pověstná až neuvěřitelně rychle měnícím se počasím.

9:30 – Mt. Taranaki, 2518 m. Dobyli jsme symbol celé oblasti. Kopec už nás nebude provokovat každý den při práci. Vítr je opravdu ledový, začínáme klesat. Za necelou hodinu se dostaneme do mraku. Bílá tma, nevidíme na krok. GPS v kapse nás uklidňuje, chvílemi je naštěstí vidět až na 20 metrů. Potkáváme 2 skupinky, které teprve míří na vrchol a přemýšlejí, jestli to nevzdají. Ještě že jsme vyrazili tak brzy :-)

O pár hodin později se již proplétáme pralesem. Každá cesta či okruh je tady v NP nějak pojmenována. Náš Maketawa Track nás dovede až k Maketawa chatě. Parádička, jsme tu sami, vypadá podobně jako Winterraumy v Alpách. Za přenocování se také platí do kasičky, ale většinou si člověk koupí kupóny k tomu určené, aby se tam nevhazovaly peníze. Další možností je koupě celoročního „Backcountry Hut Pass“ (za 122 $) opravňujícího k bezplatnému nocování na mnoha chatách po celém NZ. B. je správně… Vaříme na kamnech a chvíli po západu slunce se spokojeně zavrtáme do spacáků.

Druhý den sice nejdeme na žádný vrchol, ale také to stojí za to. Cesta zvaná Curtis Falls Track vede opět pralesem, za 3 hodiny přejdeme snad před šest údolí. Prudké sestupy, výstupy po žebřících, lávky, skákání přes potoky, prostě divočina aneb ideální víkend :-)

Fotogalerie z Taranaki zde

První várka fotek ze Zélandu (Danča)

Video zde

Zajímavý článek?
Danča

Author: Danča

Danča Růžičková - instruktorka lyžování, turistický průvodce a vůbec světoběžnice (pokud zrovna nedřepí v Holešovicích ;-)

4 komentáře

  1. připomíná mi to několik dobrodruhů, co jezdí Vltavu 23.prosince – taky jsou tam kupodivu sami… :-) Blahopřeju ke zdolání vytoužené hory – dokumentace je nádherná!
    – ale kam půjdete příště???, když jste si to už vymlsali…

  2. Krása! těším se na Vaše další putování po NZ..užívejte..

  3. Gratuluji ke zdolání. Nádhera.

  4. Takový krásný výstup a vůbec celý víkend, to vám moc přeju:-)))

Napsat komentář

Required fields are marked *.


*