Fanthams Peak

| 1 komentář

Máte rádi nevšední zážitky a zajímavý program po práci? My také…  :-)

Pěkného počasí je tady pomálu, takže když se ráno vzbudíme a vidíme téměř z okna zasněžený vrcholek naší mystické sopky Taranaki, neváháme. Poctivě si odpracujeme svých 8 hodin, snažíme se neunavit, ale jde to těžko, celodenní ohýbání se a fyzická námaha se nedá nijak ošidit.

16:35 odjíždíme v pracovním oblečení, rychle, co předpisy dovolí do národního parku Egmont.

17:45 – vycházíme svižným tempem z parkoviště, máme před sebou krásných 1000 m převýšení. Oficiálně to trvá 3,5 hodiny, my to musíme dát tak za 2. Je to tak trošku závod s časem. První tři čtvrtě hodiny strávíme dusáním v pralese, po rozbahněné pěšince, někdy i po dřevěných příčkách. Dřevěné schody nás vedou přes pláně, díky úžasné viditelnosti se kocháme i horami v národním parku Tongariro, zvláště pak sopkou Ruapehu, naším dalším cílem. Slunce svítí, úplná idylka. Supíme dál, schody mizí a přichází lávové pole, hodně prudké stoupání, které probíhá stylem dva kroky nahoru, jeden se sklouznout zpět dolů. Hypnotizujeme čas, přeci nemůžeme propásnout západ slunce.

Zrychlujeme. Vysílám Jakuba napřed, aby zachytil co nejvíc z té červenooranžové zimní krásy. Začíná ledově foukat, sníh nad námi není ani sníh, ale led. Honem nasadit mačky a vzhůru po ledu a krustě vzhůru. Zanedlouho se přede mnou otevírá rozlehlá zasněžená planina a v dálce stojí malá, skoro pohádková chaloupka. Posledních několik set metrů skoro běžím a s Jakubem si společně užíváme nádherného západu slunce. Stihli jsme to!!! Po necelé čtvrt hodině je představení u konce, prudce se ochlazuje. Je to zvláštní pracovat přes den při 20 oC a o pár hodin později se oblékat do mnoha vrstev při minimálně – 5 oC. Nemluvě o tom, že pracujeme skoro v úrovni moře a teď jsme v 1950 m, na Fanthams Peak. Čím drsnější, tím lepší zážitek aneb krásné vytržení ze všedního pracovního týdne.

Malá dřevěná chata zvaná Syme Hut stojí na úplném vršku, což je nejen fotogenické při západu slunce, ale má to i své zápory, jak zjistíme v noci.

Je to už naše třetí chata zde na Zélandu a tato je rozhodně nejhezčí, ale taky zatím jako jediná bez topení. V noci vítr fouká tolik, že se velké pláty ledu odlamují ze střechy a s hlasitým rachotem padají dolů. A znovu a znovu. Také se docela bojíme, že nás vítr v chatě uvězní, zítra bohužel není víkend, ale další pracovní den.

4:45 rychlé vstávání a balení a vyrážíme do větru, který naštěstí nemá tu sílu, aby nás porazil. V dáli svítí New Plymouth, Hawera, vidíme i obrysy moře. Pomalu svítá. Super. Na velké rozhlížení se ale není čas, řítíme se dolů, nejdříve s mačkami a cepínem po ledu, pak jak kamzíci po dřevěných schodech planinami a nakonec pěšinou v pralese.

7:45 ještě nikdy jsem nebyla v práci takhle brzy. Dneska bude náročný pracovní den, ale za ty zážitky to rozhodně stojí.

Musím se přiznat, že tato akce vyšla až na druhý pokus. Minule jsme si věřili, že se nahoru dostaneme i přes nárazový vítr. Avšak nárazy o rychlosti 70 km/h se ukázaly být silnější než my. Nebyl to nic moc pocit mít před sebou posledních 350 výškových metrů a bojovat s větrem, který znemožňoval jakýkoliv postup byť i po všech čtyřech. A zima také dokáže udělat svoje.

Týdny plynou a my stále bydlíme a pracujeme v Taranaki, oblasti, která tvoří jen 3 % Nového Zélandu. Nejvyšší čas se někam přesunout. Jak se dozvídáme od místních, takhle škaredě deštivo a chladno tu obvykle nemívají. Máme asi „štěstí“. Místní klima nás nutí operativně měnit plány a vymýšlet nové varianty. Zatím jsme ale stále měli co objevovat. Nejen hory v národním parku Egmont, ale i nedaleký skanzen zvaný Pioneer Village, kde si člověk může prohlédnout více než 40 různých budov z přelomu 19. a 20. století. Docela nás zaujal název pro malé vesnické školy, kterým se říkalo Dog box, knihovna, požární stanice a samozřejmě i kovárna. Troška kultury a historie musí být.

No, a abychom se v mezidobí nenudili, lovíme kešky, ale zatím jsme žádné úžasné místo díky nim neobjevili. Asi mají Novozélanďané malou fantazii. Také jsem si konečně zaběhla svůj první půlmaraton. Docela zvláštní atmosféra, až mě to překvapilo, negativně, bohužel. Lidičky i dobrovolníci ukazující cestu totiž vůbec nefandili. Ani když člověk už 5 km běžel do kopce a měl toho plné zuby, všichni povzbudili maximálně svoje známé. Asi si ho budu muset zaběhnout ještě někde jinde, abych si zlepšila mínění.

Když zrovna neobjevujeme krásy okolí, snažíme se co nejvíce dozvědět o způsobu života místních. Večerní povídání si s rodinkou, u které bydlíme, oslavy narozenin, rozlučkové grilování při odchodu zaměstnance z práce, s domácími jsme dokonce byli i v restauraci, indické. Žádná typická novozélandská restaurace totiž patrně ani neexistuje.

Druhá várka fotek ze Zélandu (Danča)

Video z Fanthams Peak zde

Zajímavý článek?
Danča

Author: Danča

Danča Růžičková - instruktorka lyžování, turistický průvodce a vůbec světoběžnice (pokud zrovna nedřepí v Holešovicích ;-)

1 komentář

  1. jojo, vrcholná euforie by se mě zmocnila, kdybych měla dát 1000 výškových za 2 hoďky místo za 3,5 :-)))

Napsat komentář

Required fields are marked *.


*