Jubiläumsgrat

| 0 komentářů

V Německu, navzdory jeho šílené rozloze, mnoho kopců nenajdete. Ale pokud má cenu se někam v tomhle Helmutově sápat, pak je to právě Jubiläumsgrat. Ačkoliv se jedná o profláklou túru, jde správnou kombinací ročního období, mimovíkendového termínu a především ne zcela ideální předpovědi docílit toho, že budete mít celý hřeben jen a jen pro sebe.

Celý přechod jde krásně stihnout v jednom dni. Vyjedete lanovkou na Zugspitze, projdete se po výšinách a z Alpspitze opět sjedete lanovkou do údolí, kde na vás už čeká Kaffee und Kuchen. Je tudíž logické, že jsme celou akci pojali expedičně na 3 dny, s batohy připomínající menší šatní skříně. Pouhých 2000 výškových metrů nás dělilo od vrcholu nejvyšší hory Německa, které jsmě přeběhli svižně a bez zbytečného zevlení, neb nás od půlky cesty halila temná mračna. Výstup navíc krásně zpestřily lehké přeháňky podpořené na hřebeni solidním vichrem. Zádveří Tiroler Zugspitzbahn se s nadcházejícím soumrakem ukázalo být lepší, než pětihvězdičkový hotel.

Den druhý byl už výrazně lepší. Od půlnoci lomcovaly okolními stavbami poryvy vichřice, až to vypadalo, že se půlka z nich  oporoučí do údolí (což by vrcholu pouze prospělo). I s pěti vrstvami oblečení jsme v útrobách místního megaturistického komplexu mrzli jako sobolí trus a kilometrová viditelnost, inzerovaná na místní meteorologické stanici, byla více než teoretickou hodnotou. Hypnotizováním počasí a studiem historie stavby lanovek trávíme, za neustálého dohledu nevrlého personálu, většinu dne až se konečně před třetí hodinou odhodláváme k akci. Odstrkujeme závoru se zákazem vstupu a nastupujeme na zasněžený Jubiläumsgrat. Do tmy zbývají 4 hodinky, alespoň nebudeme příliš otálet.

Doprovázeni osvěžením v podobě lehkého mrholení utíkáme hřebenem co nám síly stačí. Od bivaku nás dělí téměř 5 kilometrů, místy s lezením 2-3. Večerní Mordor naše kroky ještě urychlí.

Až pozdě jsme si uvědomili, že sníh, který skončil asi 100 výškových metrů pod Zugspitze, by se nám mohl ještě setsakra hodit. Jediný zbytek v okruhu 2 kilometrů nás zachraňuje kousek před bivakem a tak můžeme poslední úsek za svitu čelovek překonat s tímto vzácným nákladem v náručí.

Otevřením dveří bivaku veškeré drama končí. V luxusním příbytku přečkáme poklidnou noc přerušenou jen pozorováním milionů hvězd a s východem slunce vyrážíme dále po hřebeni. Tenkrát již za ukázkového počasí a dalekých výhledů. Netřeba již dlouhých řečí…

Ranní Ga-Pa.

Hřeben je oproti předchozímu dni výrazně častěji zajištěn lanem a kramlemi (údajně ferrata až obtížnosti D), sedáky, lano a ostatní harampádí nicméně zůstávají v batohu jako tréninková zátěž.

Pod západními stěnami Hochblassen. Uprostřed, mírně vlevo je hřebínek na Alpspitze.

Poslední úsek ze sedla Griesskarscharte už je pohodový a ukazuje se při něm krásný pohled na celý Jubiläumsgrat.

Na Alpspitze nás čeká kulturní šok. Potkáváme tu asi dvě stě lidí, kteří se rozhodli vychutnat si krásu a samotu hor. To nás po předchozí části trasy, kdy jsme nepotkali ani nohu, lehce vyvádí z konceptu. Nahazujeme batohy a metelíme do údolí. Opět po svých samozřejmě.

U auta jsme za pouhých 5 a půl hodiny. Ty si naštěstí náhodně zpestříme naprosto výtečnou soutěskou Höllentalklamm, nohy už ke konci šlapou jen ze zvyku.

Motivace od první minuty tohoto výletu. Diskuze o kvalitách kebabové produkce v Ga-Pa tvořily podstatnou část našich hřebenových rozhovorů a touha po zakousnutí se do této turecké dobroty nás poháněla dopředu. Dočkali jsme se.

Zajímavý článek?
Jakub

Author: Jakub

Milovník hor, skal a cestování se sklony k bláznivým nápadům. Taktéž zapálený fotograf s nutkavou potřebou zachytit svět kolem sebe. Má rád sypaný čaj, řídký vzduch a brzké ranní vstávání...

Napsat komentář

Required fields are marked *.


*