Liongratem na Matterhorn

| 5 komentáře

Nejvíc potěší zážitky, které dopředu nečekáte. A tak nějak to bylo s mým výstupem na tuto ikonu Alp, pro který jsem se rozhodl dosti spontánně. Jak vypadá takový výstup bez mapy, bez lidí a v ukázkovém (byť lehce zasněženém) baboletním počasí?

Seběhlo se to asi následovně. Sestupuji si poklidně z hřebene Geigenkamm v rakouském Pitztalu a přemýtám, kam vyrazit dál. Původně plánové Bernské Alpy už jsou kvůli velké zimě pasé, Zugspitze zas nehlásí bůhvíjaké počasí. Ač nejsem zrovna příznivcem daného typu hudby, nevědomky se mi do rtů vloudí melodie, kterou doprovázejí slova „Vyšli ráno z Bernu, provázel je zvon…„. „Hergot,“ říkám si, „že bych i já zkusil svoje štěstí zdolat ten špičatej kopec?“ V plánu už byl před lety, ale nevyšlo to a hora upadla v zapomnění. Teď se vyklubala a myšlenka výstupu začínala nabývat čím dál jasnější obrysy. Po přečtení předpovědi je rozhodnuto. Sedám za volant a kroutím jím dlouhých 9 hodin, z rakouského Imstu až do italské Cervinie.

Ráno šněruju ještě posledních pár serpentin, když tu se mi otevře první výhled na kopec. Zdáli vypadá pyramida neskutečně příkře, až mi podvědomě ucukne noha z plynu. Navíc podle mraků nahoře docela fouká a je zřejmé, že v posledních dnech přibyl nový sníh. Nevzal jsem si přecijen velké sousto? Ulice Cervinie (2000 m) jsou v 8 hodin ráno liduprázdné a prohání se jimi ledový vítr. Už je po sezóně a horská mekka se změnila v město duchů.

Kdo se dá na vojnu, musí bojovat. Spěšně přebalím btoh, přičemž každou věc beru 2x do ruky. Nechci, aby mi nic chybělo, ale zase se mi nechce vláčet 1800 výškových metrů se zbytečnostmi. Nakonec stejně nesu na zádech tradiční težkou „svini“.

K chate Abruzzi (2800 m) dokráčím za 1,5 hodiny, radost mi kazí jen  dvojice Defenderů, která vyplivne další alpinity lačné výstupu na chatu Carrel, která je i mým cílem. Inu každý má svůj styl a koneckonců aspoň nebudu na kopci sám. Liongrat je výrazný hřeben směřující ze středu fotky doprava. Výrazným mylníkem je na něm vrchol Pic Tyndall (4241 m), po němž následuje výšvih na Monte Cervino (4478 m).

Výstup na chatu není bez zádrhelů. Po předběhnutí oné skupinky v mladistvé nerozvážnosti rychle ztrácím správný směr, což díky neochotě se vracet vyústí v krásný prvovýstup jedním z JV žeber Testa Del Leone, kde si užívám skalní lezení obtížnosti III-IV. Nakonec se s velkým štěstím po 2 hodinách napojuji na normálku, o které to v tu chvíli ovšem ani nevím, neb mi připadá privilegium prošlapávat novou stopu.

Ve tři hodiny už se sluním na terásce chaty Carrel a světe div se, nejsem tady sám. Tři chlapící, kteří jsou spuštěni na lanech do západní stěny si sem ovšem doletěli helikoptérou a pomocí dvou obřích kompresorů, které zabírají většinu plochy terasy, vrtají sondy do permafrostu v rámci jakéhosi vědeckého výzkumu. Pravda je, že přiotrávit se při sundávání maček oxidem uhelnatým se mi ještě doposud nepodařilo.

Na chatu postupně přichází další dvojice, celkem se nás tu nakonec sejde asi 12. Zajímavostí je, že parta, kterou jsem potkal u dolní chaty, dorazila až v 19 hod a někteří její členové až po setmění.

Odpoledne a podvečer je ve znamení relaxace, kochání se výhledy a konzumace rozličných dobrot od záminkou energetické přípravy na zítřejší výstup. Pohled na severozápad, kterému dominuje Dent Blanche.

Pohled směrem na jih odhaluje pyramidu Dent du Hérens.

Podvečerní mezinárodní session. Italové, Němci, Španělé…a jeden Čech. Konverzace je vedena ve stylu: „A to jsi poprvé v Alpách?“.

Skalním hřebenem vlevo vede úvodní lezecká pasáž zajištěná lany. Se západem slunce přichází pěkná kosa a tak volíme azyl v útrobách chaty (kde je zima téměř shodná).

Ještě rychle cvaknout večerní Dent Blanche než přimrznou prsty k foťáku. Někteří doráží na chatu až drahný čas po úplném setmění.

Taktiku výstupu mám dokonale promyšlenou. Vyrazit později (přece nepolezu ve tmě a v zimě) a až poté, co odejdou ostatní (aby mi prošlápli stopu). Tento chrabrý plán má ovšem jisté trhliny. Při pročítání Hüttenbuchu mě lehce znervózní květnaté popisy výstupů, při kterých dotyční „..vycházeli ve 4 hodiny ráno a zpět na chatu jsme se probojovali v 23:15″, případně které ještě lépe skončili vrtulníkovým transportem. Pod dojmem těchto dramat a vzhledem k tomu, že ráno stejně nemohu dospat, vyrážím v 6:30 s tím, že dvě dvojice se vydali na cestu 45 minut přede mnou. Velké je tudíž moje překvapení, když je po půl hodině předbíhám. Kašlu tedy na veškeré taktizování, prošlapávám si cestu čerstvým sněm a za nádherného svítání, které osvěcuje sousední pyramidu Dent du Herens, stoupám jednoduše vzhůru.

Ono to místy pravda úplně jednoduché není. Tu a tam ztratím optimální trasu (ale opět ji najdu), místy, jako třeba zde na hřebeni Pic Tyndall, je zase sněhu více, než je v letních podmínkách zvykem. I přes nástrahy zrádných převějí se ale postupně dostávám pod vrcholový skalnatý výšvih.

Pohled na jih s hřebínkem Pic Tyndall, na jehož sněhové špičce lze s pomocí lupy objevit dvojici italů (kteří to zde bohužel otáčejí). Vpravo nahoře opět Dent du Herens a zcela vzadu Mont Blanc a okolní vršky.

Nejstrmější místa jsou zajištěna masivními konopnými lany a na tomto místě, kousek pod vrcholem, i stylovým žebříčkem. I tak je to ovšem makačka.

A pak najednou, aniž by to člověk čekal, není kam dál stoupat. Na obzoru se objeví masiv Monte Rosy a člověk jen sedí na exponovaném hřebínku, rozhlíží se všude kolem po tom Walliském království a nestačí se divit, že má to štěstí užívat si vrcholové panorama v perfektním počasí a že má navíc vrchol jen sám pro sebe.

Obligátní foto nesmí chybět.

Švýcarský vrchol a Cervinia o 2,5 kilometru níž.

Pro pořádek ještě italský vrchol s křížem a rozloučení s Matterhornem. Zahajuji toliko obávaný sestup.

Cesta dolů nakonec nebyla zas tak hrůzná Pomocí asi 15 dlouhých slanění se s regenerační zastávkou na chatě dostávám až do chodeckého terénu a v sedm večer už otevírám dveře auta. Jeden krásný den, na který se nikdy nezapomíná, je u konce. Díky horo!

Zajímavý článek?
Jakub

Author: Jakub

Milovník hor, skal a cestování se sklony k bláznivým nápadům. Taktéž zapálený fotograf s nutkavou potřebou zachytit svět kolem sebe. Má rád sypaný čaj, řídký vzduch a brzké ranní vstávání...

5 komentáře

  1. Nádhera Jakube!
    Moc pěkná reportáž, fotografie, příběh i záměr, který se rodí z okamžiku bez velkého plánování. Já na taková rozhodnutí také dost dám a vždy to dopadne dobře. Krásný sólo výstup! Horám zdar, Jíra

  2. Jakube,

    musel to být náročný výstup (hlavně tedy sestup), ale tady, dle Tvých fotek a popisu to vypadá, jako procházka někam na Sněžku. Velký respekt, musel si tam zažít nádherné okamžiky, kdy už šlo skoro „do tuhého“, následně vyvážené výhledy na Wallis. Krásné fotky, dobrý web, jen tak dál!

    Michal

  3. Kubo, ÚŽASNÉ!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Gratuluji.

  4. Pingback: Nevyslovitelný Dent d’Hérens | Jakub Cejpek Photography

Napsat komentář

Required fields are marked *.


*