Arco letecky

| 2 komentáře

ARCO-010

Kdo by si myslel, že jsme k cestě a jih zvolili rychlejší dopravní prostředek, je na omylu. Nicméně standardní výprava na rozpálené italské skály to také nebyla – jak ostatně napoví nejen fotografie, ale i zevrubný report z Lukášova pera. 

ARCO-001

To zas byla „vypečená“ akce, ostatně jako vždy, když spolu s Jakubem vyrazíme vstříc novým zážitkům z hor. Jednou to byla výprava za nelidskou zimou na Venedigeru, podruhé zas třeba brázdění Krkonošského prašanu v sedle Fat Biku. Tentokrát jsme trochu neplánovaně skončili v jedné z Mekk lezení, v Italském Arcu. Sluníčko, teplo, skály, espresso, pizza…z počátku vše vypadala až moc ideálně, jenže….

ARCO-002

Původně jsme měli totiž v plánu každý něco jiného. Kuba zdolávání severek v okolí Chamonix, já výstup na Glockner. Kdo se ale minulý týden alespoň jednou podíval z okna, bylo mu jasné, že na podobné choutky si alpinisté bez sebevražedných sklonů budou muset nechat zajít chuť.  Počasí od Lomničáku po Blanc zkrátka šílené, jediné rozumná alternativa je vydat se někam jižněji. Ve středu kolem dvacáté hodiny je rozhodnuto, ještě večer vyrážíme na skály do Arca.

Po nočním přejezdu se ihned ujišťujeme o správnosti našeho rozhodnutí, kdy kolem půl osmé ráno parkujeme u lezecké oblasti  La Vella  ve sluncem zalitém údolí poblíž Trenta. Snídáme a na nic nečekáme, péřovky měníme za tříčtvrťáky a ve čtvrt na devět už cvakáme první presku.

ARCO-003 ARCO-004

S vědomím, že tu klidně můžeme být až do úterý a že uplynulá noc nebyla zrovna spánkem přeplněná, to nijak nehrotíme. Během dopoledne tu na pohodu dáváme asi osm cest v obtížnosti 5b – 6a. Na rozlez ideální, skála celkem čistá a neolezená, cesty spíše kratší, nikde nikdo. Extáze.

Na odpoledne se pak přesouváme do Val Lomasone, kde si před odpolední šichtou dopřáváme oběd a první letošní spánek v trávě na sluníčku. Lezení je fakt řehole. Posilnění nezbytnou čerstvě namletou odpolední kávou naplouváme do první vícedélky  – Camino Real za 6a.

Nádherná cesta, sice jen dvě délky ale fakt stojí zato. První délka komín s těžším oblezem vklíněného balvanu, druhá délka pak výlez na patro a přes těžší převis do závěrečné kolmice. První den pak zakončujeme přelezením ještě cesty se stylovým názvem – Alpinistic. Před šestou máme posekáno, po noci strávené na střídačku za volantem začíná pěkná zývačka. Vaříme véču a řešíme program na zítřek, volba padá na sektor vícedélek Lo Scrudo v Cima Alte Coste.

ARCO-005 ARCO-006 ARCO-007

V pátek okamžitě po probuzení sedáme do auta a přesouváme se pod náš dnešní cíl – Sesto Grado, 6a/300m. Proč tak rychle? V údolí u Val Lomasone je ještě stín a pěkná kosa zatímco naše cesta vede východní stěnou, tak proč pod ní v klidu neposnídat na sluníčku. Třicetiminutový nástup pod stěnu je příjemnou rozcvičkou, pečlivě kontrolujeme a přebíráme matroš, který s námi půjde do akce a jde se na to.

ARCO-008 ARCO-009  ARCO-011

První délka vede položeným profilem a je pěkně na morál, první nýt dobrých 10 metrů nad zemí. Lezu v klidu, tady se rozstřelit, tak mě dole Kuba sbírá jak Popelka hrášek do ošatky. Přichází druhá a dle průvodce nejtěžší délka, jde o solidní cikcak v kolmé stěně a ve finále se tu Jakub na prvním pere více s lanem, jak se kříží v jištění, než s miniaturními stupy.

ARCO-012 ARCO-013 ARCO-014

No a je to tu, pro mě osudná třetí délka. Ze začátku kolmá pak se pomalu lehce pokládá, první tři nýty v kolmém profilu relativně blízko u sebe, i když druhý teda vypadá jak z metodické příručky od Schuberta. Vše v klidu cvakám. U třetího se to začíná zas trochu pokládat do plotny a s hrůzou koukám na další jištění, který je dobrých 8 možná 10 metrů nade mnou. V klidu, říkám si, dole jsem dal něco mnohem horšího a tak nic neřeším a lezu. Založit něco vlastního? Není možno, skála je kompaktní až moc. Pomalu k němu dolézám, natahuju ruku, abych zjistil, jestli už na něj dosáhnu a v tom se houpu v laně kousek vedle Kuby na štandu. Buď, mi sklouzla noha nebo se pode mnou vylomil stup, nevím a už nezjistím, každopádně polet strašnej. Všude krev, klepu se jak ratlík, mám fakt dost. Kuba si mě přitahuje k sobě a pomalu začíná dávat do kupy a za chvilku pak spouští dolu pod stěnu. Nutno říci, že vše řeší s naprostým klidem, za což má můj obdiv. I s ním to pěkně řachlo o skálu, když jsem mu spadnul do jištění. Na zemi kontroluju, co mám zlomené a nic, jen pravou rukou si nejsem úplně jistý. Pomalu se dávám dohromady a cestou zpět k autu, se už i pousměju. Kuba můj pád odhaduje na cca 20 metrů, takže myslím, že jsem dopadl ještě dobře, když mě bolí úplně všechno, mohlo být mnohem, mnohem hůř…

ARCO-015 ARCO-016

Nějak se z toho oba vzpamatováváme a přesouváme se do Naga, kde na nás kromě asi miliónu převážně rybařících helmutů čekají kamarádi – Luky s Kris a jejich dva francouzští kamarádi. Připojujeme se k nim a tak si Jakub alespoň ještě pěkně v podvečer zaleze. Já je vyvalený na slunku pod skálou pozoruju a jsem fakt rád, že jsem rád.

ARCO-017 ARCO-018

Noc po několika Ibalginech zapitích rádlery nějak přežívám, než abych se vyspal a ráno jsem, pro mě překvapivě, docela funkční. Nad hromadou müsli v ešusu řešíme co teď. Že už si tu nezalezu je nám více méně jasné, absence kůže na pravé ruce je solidní. A tak volba padá na dvě lehčí ferraty nad Gardou, které nám po telefonu radí znalkyně místních poměrů, Danča. A tak po zaparkování v Biacese vedle bydlíku, za který by se ani Karel Loprais stydět nemusel, vyrážíme na pohodovou a velmi pěknou procházku.

ARCO-019 ARCO-020 ARCO-021 ARCO-022 ARCO-023

Ruka a tělo celkem dobrý a tak si to oba užíváme. Na odpoledne se opět připojujeme ke kámošům lezoucím v La Gole. A zatímco se Kuba s Lukym a Kristý perou s místními 6áčky až 6céčky, do mě se začíná dávat slušná kosa a moje potlučeniny přichází pěkně k sobě. O tom, že fakt nejsem v pohodě, jednoznačně svědčí čas mého probuzení druhý den. Ti, kteří mě znají, ví, že půl devátá u takového ranního ptáčete fakt není normální. V noci pěkně sprchlo a na skály to po ránu zatím není. Přesouváme se do Sarche a Kubajz vyráží sám vstříc místní ferratě Rino Pisseta E, já dopoledne prospím v autě, nějak to na mě dolehlo a jsem na kaši.

ARCO-024

Když se Kuba vrátí, je rozhodnuto, balíme to. Dál bych se tu už jen trápil, je potřeba to v klidu doléčit a tak se v nedělním odpolední vracíme domů. Cestou za Brennerem jsme zpět v realitě středoevropského jara, kde se během dne asi tak 180x za den vystřídá sluníčko a sněhová bouře. Tohle jarní rozlezení se sice pro mě změnilo v rozstřelení, to nic ale nemění na tom, že jsem strávil několik fajn dní ve společnosti dobrého kamaráda. Co víc si přát.

ARCO-025

Foceno na Fujifilm X30.

Zajímavý článek?
Jakub

Author: Jakub

Milovník hor, skal a cestování se sklony k bláznivým nápadům. Taktéž zapálený fotograf s nutkavou potřebou zachytit svět kolem sebe. Má rád sypaný čaj, řídký vzduch a brzké ranní vstávání...

2 komentáře

  1. Jakube, málem jsem se lekla, žes prožil Velikonoce v Praze…

  2. Pingback: Ferraty u Gardy | Jakub Cejpek Photography

Napsat komentář

Required fields are marked *.


*