Vánoční Dolomity #5 – Fanes & Sennes

| 0 komentářů

Za poslední dva dny se podmínka v horách dost změnila. Teplota šla o deset stupňů dolů, sníh naopak připadl a kolem je nadýchaná třiceticentimetrová peřina prašanu. Tentokrát vezmem šmahem hned tři dny najednou, ale nic nezanedbáme. 

Sněhovou kalamitu jsme vyrazili přečkat do odlehlejšího a méně známého údolí v NP Puez-Geisler. Během odpoledne a noci solidně zapadáme, ale ráno nás navzdory očekávání přivítá i kus slunce.

V oblasti je celá řada zajímavých cílů, původně plánovaný Zwölferkogel i následný Zendlerser Kofel nakonec nahrazuje túra přesně mezi vrcholy a to do sedla Forcela de Munt de Furcia. Za začátku se díky taktickému pozdnímu startu krásně vezeme ve vyšlapané stopě, pak se bohužel zbrkle dostáváme do vedení. K tomu nám počasí nastavuje svou méně vlídnou tvář – začíná foukat a sněžit. Pár metrů od sedla otáčíme. Dolů se sice svezeme, ale v hojné nadílce, která dosahuje místy hodně přes půl metru, to sotva jede.

Následující ráno je pěkně mrazivé. Dost jsem se těšil, jak se budeme se syncrem prohrabávat závějemi prašanu, ale co čert nechtěl, přijel pluh. K snídani ulovíme ten snad nejlepší štrúdl v celé Itálii a přejíždíme k chatě Pederü v NP Fanes-Sennes-Prags. Toto místo má vše, co naše srdce žádají – dostatek sněhu, krásné okolí s řadou túr a hlavně velké neplacené parkoviště. Ve vyhřátém obýváku nejdříve vychutnáme kávu a pekárenské skvosty a po štrúdlu už si to vesele štrádujem k chatě Lavarella.

Nebudeme se kasat, že jsme si vybrali nějaký obtížný terén. Až k chatě vede vyrolbovaná cesta a míjíme se s lidmi na sněžnicích, z nichž mnozí je mají poprvé na nohách. To nám ale neva, navíc záhy odbočujeme do terénu. Z kolekce místní skialpové nabídky jsme vybrali trasu s nejmenšími sklony svahů vedoucí na Heiligkreuzkofel. Nejdříve to vypadá, že bude zase jen stačit šlapat ve vyšlapané dálnici a největší námahou bude vychutnat všechny ty parádní výhledy, ale brzy máme utrum.

 

Neuběhne ani půl hodina a už si musíme prošlapávat vlastní stopu. Což je solidní fuška. Čím výš jdeme, tím je sněhová situace divočejší. Někde je sněhu nad kolena, jinde je větrem utemovaný do tvrdých desek. Na hřebenech je sfoukaný zcela. Zkrátka sen každého skialpinisty. Nějakou tu hodinky se probojováváme nepříjemným terénem a ve výšce 2500 metrů prohlašujeme marginální pahrbek za náš dnešní cíl. Čas i elán vyprchal.

V oranžovém podvečerním světle sjíždíme dolů. Je kosa jak blázen a lyže vůbec nejedou. Naše sakrování sledují okolní majestátní masivy se stoickým klidem a kdyby mohly, snad by se i zasmály. Nás uklidní až karlovarská medicína a teplý spacák – bezkonkurenční antidepresivní kombo. V noci klesá teplota na -12 stupňů.

V sobotu navzdory nevalné předpovědi vyrážíme na další túru a to ve směru na Monte Sella. Svižně vybíháme strmé serpentiny bývalé vojenské silnice a s dnešním jediným zábleskem slunce se potkáváme akorát u chaty Sennes.

Možná jsme strávili příliš času kynologickým výcvikem, ale vbrzku je jasné, že ani dnešek nebude vrcholový. Na blízkém Picio (2297 m) završujeme třídenní bezcílovou sérii a tentokrát pěkným sjezdem míříme zpátky do civilizace. Je sice teprve poledne, ale je třeba věnovat se i povinnostem – vychutnat italskou pizzu a přichystat se na Silvestr.


Zajímavý článek?
Jakub

Author: Jakub

Milovník hor, skal a cestování se sklony k bláznivým nápadům. Taktéž zapálený fotograf s nutkavou potřebou zachytit svět kolem sebe. Má rád sypaný čaj, řídký vzduch a brzké ranní vstávání...

Napsat komentář

Required fields are marked *.



*