Dolomitské ledobraní

| 0 komentářů

Za sedmero horami, za sedmero řekami, bylo nebylo království ledové. Ledopády, rampouchy i mrazivé květáky narostly toho roku tak veliké, převeliké, že se je vydali sklízet lidé z širokého dalekého okolí. Taková úroda nedala spát ani dvěma jinochům z jižní Bohémie a tak poctivě celý týden tesali a kopali, aby z úrody vytěžili co nejvíce.

Schwert des Damokles WI 4+ (80 m)

Dolomity se stávají hitem této zimy a tak už podruhé zdravíme resort Corvary a vyrážíme napříč sjezdovkami vstříc stinným stěnám. Na rozlezení vybíráme linii Schwert des Damokles, ve které už buší dvě úderné pražské dvojice s matadorem Bahňákem v čele. My si v poklidu tesáme zprava, poprvé nám slušně natéká a v druhé délce si užíváme fantastickou linii vlevo, která nakonec není až tak těžká, jak zprvu vypadá. Slaňujeme na jeden zátah na cizích lanech, takže jsme dole natotata a dlouho neváháme, co s načatým odpolednem…

Nur für Wenige WI 4+ (110m)

Hned za rohem se totiž nachází další příjemná linie Nur für Wenige (na fotce výše je uprostřed). Nástupovou glazurku přeběhne Kleboň jako nic a už si to štráduje vzdušným překrokem do prostřední nejvýživnější části. Já to pak dotáhnu k slaňovacímu stromu a už podruhé si dnes dáváme Eisfall Heil. Slaníme přes visatce a hurá ukout plány na další dny.

Sogno Canadese (200 m, WI 5)

Daleká a strastiplná je cesta přes vysoká dolomitská sedla, ale příjemné večery ve vyhřátém bivaku všechna příkoří snadno rozptýlí. Hned druhý den odvážně kráčíme do mrazivé doliny Val Travenanzes, kde podle pověstí dřímá nikoliv sedmihlavá saň, ale monstrózní modré visatce. Ve zdejší pestré nabídce sáhneme hned to tom nejlepším – dvousetmerové linii Sogno Canadese.

První vytrvalostní délku střídá nesmělé stepování kolem sloupů, kde si každý nakonec vybírá svou variantu. Každá z nich je jiná, ale obě jsou pěkně ošemetné. Třetí délka je pro změnu pěkně natékací, poctivých 45 metrů ve WI4+ a zbývá dolézt vypečený závěr a poskládat se v sedmi na jeden historický štand. I samotné dlouhatánské slanění ledovou katedrálou je fantastický zážitek. Už po dvou dnech jsme naprosto nadšení!

Cassiopeo WI 5 (175m)

Třetí den rozšiřujeme tým o zdatnou posilu, tuneláře Pokémona a jdeme zkusit něco pro nás naprosto nevídaného. Ledolezení na slunci. Toto unikum je sice vykoupeno delším nástupem, ale když stojíme pod nástupem a v tričku se v klidu připravujeme a vyhříváme pod plnou palbou slunečních paprsků, říkáme si, že to ranní protažení na skialpech byla ještě dost mírná daň za takový komfort. Nad námi se tyčí obrovský dvoudélkový sopouch linie Cassiopeo a my začínáme tesat (a pěkně se při tom potit).

Kluci postupně vydrtí těžké úseky, já dolézám poslední strmější flek a prohrabu cestu pod závěrečný led v horním patře. I tam si nakonec užijeme svižné lezení a ještě stíháme slanit dřív, než slunce zcela zaleze za skalní hranu. Rychle a ladně (jak jinak s 20 kily na zádech) sjíždíme k našemu mobilnímu basecampu a připíjíme do třetice ke skvělému dni.

Skialpové intermezzo ve Val Chedul

Po odpočinkovém dni, kdy Kleboň s Pokémonem precizně testovali a měřili trhliny v místních ledových sloupech, zařazujeme den na skialpech, abychom dali oddych vytahaným rukám. Nejdříve jako znouzectnost vybíráme blízké údolí Val Chedul, realita ovšem ukáže, že jsme nemohli vybrat lépe. Jen co se trochu rozhýbeme v ranním desetistupňovém mrazu a objevíme haldy prašanu, začínáme tušit, že to dneska bude stát zato!

Z nevysloviteného sedla Crespëinajoch se probíjíme hřebenem na Col Toronn, ale převěje a strmé skály nám v půlce dávají stopku. Jako na neštěstí zrovna v tom místě začíná skvěle vypadající kuloár, kde není ani stopa. Co se dá dělat, někdo musí být první a odedřít si ten očistec jízdy v panenském sněhu. Kroutíme oblouky a řveme blahem. Na naše sjezdařské potěšení plynule navazujeme neméně příjemným Wajzcnem a už víme, že se se zdejším stánkem neloučíme nadlouho.

Piovra WI5 (130 m)

Do třetice všeho dobrého se vracíme do údolí Langental. Dnešní menu – hlavní chod pětková Piovra a jako povinná příloha -16 stupňů mrazu. Svižný svah a delší přístup nás sice zahřejí, ale na nástupu už na sebe hážeme všechno oblečení co máme a jeden by si nás tak snadno spletl s průměrným američanem. Konečně začínáme lézt a záhy zjišťujeme, že už tak obtížnému lezení křehký a přemrzlý led na obtížích rozhodně neubere.

Kleboň statečně vybojuje první dvě délky a já nastupuju do následující WI4+. Tam se mazlím s květáky, černým ledem a především s vlastními bandaskami tak, že dolézám na štand téměř bez šroubů a navzdory okolní teplotě ze mě leje. Kleboň zřejmě není zvyklý lézt na druhým a tak raději láme hrot cepínu, což lehce předčasně ukončuje naše lezení (závěr je ale stejně za WI 3) a tak mašírujeme dolů. Materiál nejlíp ví, kdy máme přestat. Na viděnou, ledové Dolomity!

4 ledy ve čtyřech minutách

Mrkněte na sestřih a dejte si obraz na celou obrazovku ve vysoké kvalitě, ať na ledech ty blechy vůbec vidíte!

Zajímavý článek?
Jakub

Author: Jakub

Milovník hor, skal a cestování se sklony k bláznivým nápadům. Taktéž zapálený fotograf s nutkavou potřebou zachytit svět kolem sebe. Má rád sypaný čaj, řídký vzduch a brzké ranní vstávání...

Napsat komentář

Required fields are marked *.



*