Ranní rychlý Stüdlgrat

| 2 komentáře

Na nejvyšší hoře Rakouska už jsem oběma nejoblíbenějšími cestami z jihu párkrát byl a tak bylo potřeba vymyslet něco jiného. Babí léto se ukazuje po roční pauze v plné síle a kráse a já se shodou okolností ocitám v srdci Vysokých Taur. V úterý večer přijíždím se setměním na parkoviště u Lucknerhausu, balím pingl a ulehám ke krátkému a nevalnému spánku. 

Budík mám na 3:15, ale předvýstupová nervozita udělá své a po druhé hodině už mě převalování definitivně přestává bavit. Ve 2:47 vyrážím. Nad hlavou tisíce hvězd, společníka mi dělá příjemné noční ticho a nohy ještě pobolívají z víkendu. Za hodinku a půl přicházím ke Stüdlhütte, u které se pomalu začínají připravovat první skupinky.

Na nástupu na Stüdlgrat přede mnou ale nikdo v dohledu není a tak trochu špekuluju. Přecijen už je to nějaký ten pátek, co jsme tu lezli a tma orientaci moc nepřidá. Začíná ledovec a tak nezbývá, než vyměnit tenisky za pohory. Nakonec nacházím vyšlapanou dálnici, přeskočím pár trhlin a už to valím hore k hřebenu. Začíná lezení. V 6:15 si vychutnávám druhou snídani (Frühstückplatz, 3550 m) a přichází těžší místa. Hřeben nabírá na expozici.

První ranní paprsky olizují Großvenediger a Hofmannspitze na SZ hřebenu Glockneru. Stüdlgrat je pořád ještě ve stínu a tak mám dobrý tření na přelez. S vděkem využívám fixní jištění, bez okolků beru za vše, co je po ruce. Není čas na hrdinství a ať to pěkně odsejpá! Koutky, výšvihy a hlavně vypečená plotna. Uteče to ale jak nic a pět minut po sedmé stojím u kříže. Normálkou akorát přichází první skupinky.

Počasí je jak ze žurnálu, polovina týdne a pozdní sezóna naštěstí znamenají menší davy, než je obvyklé a tak je sestup bezproblémový a svižný. Skála je suchá, sníh drží, podmínka naprosto ideální. Za necelou půlhodinu už vegetím na terase Erzherzog Johann Hütte.

 

Dopřávám si chvíli pauzu na sluníčku a kochám se krásně nasvíceným Stüdlgratem. Pak už se zase ponořím do stínu a podél ferraty scházím na ledovec Ködnitzkees. Po něm zkouším zkratku podél levého okraje, napojuju se na turistickou značku a jdu zase zpátky do lehkých bot.

 

Ke konci si trochu popoběhnu, abych to to stihl do 9:15 a po 6,5 hodinách uzavírám okruh u Karamelky. Na parkoviště ještě ani nezačalo svítit slunce. Ještě se naposled podívám na Glockner, který je nad věcí nad našimi malichernými činy a děkuji mu za další krásný den.

Trasa a převýšení je tady a evidentně jde na čase ještě pracovat (ne že bych měl takové ambice).

Zajímavý článek?
Jakub

Author: Jakub

Milovník hor, skal a cestování se sklony k bláznivým nápadům. Taktéž zapálený fotograf s nutkavou potřebou zachytit svět kolem sebe. Má rád sypaný čaj, řídký vzduch a brzké ranní vstávání...

2 komentáře

  1. Tos musel popoběhnout z vrcholu až dolů, ne? Jsi rychlý jako vítr.
    Pěknej vejlet…škoda že to není za barákém.

    • Jakub

      Samozřejmě jsem Jagyči stihnul vzpomenout i na Tvůj jednoruký výkon na stejné trase v roce 2006! Být to za barákem, třeba už by nám ty kopce lezly krkem ;-)

      Díky za zprávu a měj se fajn, J.

Napsat komentář

Required fields are marked *.



*