Írán 2018

| 0 komentářů

I když aktuální ekonomicko-politická situace zasazuje Íránu jeden tvrdý hák za druhým, vypadá to, že tyto rány přijímá perská říše s noblesou a ještě bude nějakou tu chvíli trvat, než ji dostanou do kolen. Od loňska se tak v atmosféře této pohostinné země změnilo jen máloco. Lidé jsou stále přátelští a milí, Damávand má pořád 5610 metrů a k obědu si stále ještě nedáte jitrnici s jedním oroseným. Zato holkám se pomalu posouvají šátky z čela a  po kapsách nosíte čím dál víc milionů.

Teherán a Tochal

Postoj Bílého domu tu nechává stále větší jizvy. Díky sankcím se z Íránu stahují zahraniční firmy, inflace raketově roste a hodnota rialu naopak nekontrolovaně padá. Za jedno euro dostanete třikrát víc, než před rokem. Běžné věci jako jídlo, ubytování a hromadná doprava se tak pro našince stávají až nesmyslně levné. Tento pekař se směje především proto, že jsme mu s Jardou skoupili polovinu denní produkce chleba (viz dále).

 

První náš výpad vede tradičně na Tochal (3964 m). Teherán je 15 milionová bláznivá metropole, ale drobnou výhodu představuje blízkost hor na severní straně. Metrem si tak dojedete prakticky k nástupu pod kopec a můžete se kochat výhledem na to neskutečné mraveniště z bezpečného odstupu.

Na vrcholu Tochalu vybaluje Jarda svou tajnou zbraň – 8 plátů chleba, kterými přiláká i místní turisty. Selfíčka tu frčí snad ještě víc než v Evropě, ale nakonec se podaří udělat i jednu normální fotku. Pak už stačí jen vybrat na rozcestníku tu správnou cestu.

 

Po dvou nocích na chatě Šir Pala sestupujeme zpět do hlavního města. Posíleni vydatnou snídaní, které dominují úderné kvašené okurky, vyrážíme na rychlou obhlídku těch pár památek, které Teherán nabízí. Zkušeně proplouváme místní metrem k Azadi Tower, procházíme Golestánské paláce i bazar a večer už jsme zas o pár hodin dál.

Damávand

Masoud postavil nový barák (viz dokonalou ochranu nábytku – toto je v Íránu obvyklý, nikoliv výjimečný úkaz), zato vozový park pod nejvyšší horou Íránu zůstává stejně archivní. K krásném zářijovém poledni stoupáme  k chatě do výšky 4200 m.

Obří plakát hlásí vlastenecky nadmořskou výšku sopky 5671 metrů,  aby tak nechala Elbrus na chvostu, ale s realitou má tento údaj jen pramálo společného. Nám na nějakém tom metru nesejde, aspoň nebudeme muset tak vysoko. Během odpolední aklimatizační vycházky ještě lovíme první íránskou keš a hurá na kutě.

Předpověď slibovala v uplynulém týdnu různé prognózy, ale realita je naprosto bezchybná. Jasno, teplo, téměř bezvětří. Vytrvale ukrajujeme metry vzhůru, dostáváme se výš a výš nad okolní čtyřtisícové hřebeny a pod našimi podrážkami začíná křupat sníh. I toho je ovšem jen poskrovnu a tak v poklidu kolem desáté nasáváme odér vrcholového fumarolu.

Nakonec to ten den skutálíme až dolů (vidina sprchy je úderné lákadlo). Hora nám na rozloučenou předvede ještě pěkné divadlo s hlasitým hromobitím a  sněžením, ale to už jsme bezpečně pod úrovní chaty.

Ve volném dni se jedeme podívat, na co jsme to vlastně vylezli, jaké jsou metodické trendy na Blízkém východě a jak se tu dřív bydlelo. Zlatým hřebem dne pak ovšem je návštěva v místním kadeřnickém salónu, kam jsme zavítali čerstvě zrelaxovaní z horkých lázní s odhodláním dát i tomuto kusu těla novou fazónu. Zážitek z toho byl nepopsatelný, holení břitvou mrazivé a až nás teď někdy potkáte, tak se nelekněte.

Karavanseráj a Kashan

Ještě před dvěma dny na nás sněžilo a courali jsme se ve sněhu a teď už bosýma nohama brázdíme písečné duny. Západ slunce v poušti nedaleko Kashanu má pohádkovou atmosféru. Neromantiky zase okouzlí místní dopravní prostředky a architektonické mistrovství karavanseráje. A tím stavitelské zázraky nekončí, ba právě naopak.

V Kashanu do perské architektury skočíme rovnýma nohama. Nestíháme zírat nad precizně promyšlenými systémy zahrad Fin Garden, místních lázní, obřích projektů kupeckých domů i podzemního města. V době, kdy jsme ve střední Evropě ještě bydleli v chýších, tu žili na obdivuhodné úrovni. Nakonec ovšem i nás přemohli přízemní myšlenky a naši pozornost zcela odlákal kus žvance. A že to byla dobrota!

Esfahán

Na slavné a velkolepé město nám zbývá jen necelých 24 hodin a užíváme si ho tak dnem i nocí. Proběhneme mosty, paláce a mešity a čelem se postavíme nejtěžšímu úkolu – utratit posledních pár desítek milionu. Bazaar je naštěstí místem,  kde se tyto mise plní poměrně snadno. Tak zas někdy na viděnou….inšalláh.

Foceno na Fujifilm X-H1 + 16/1.4

Zajímavý článek?
Jakub

Author: Jakub

Milovník hor, skal a cestování se sklony k bláznivým nápadům. Taktéž zapálený fotograf s nutkavou potřebou zachytit svět kolem sebe. Má rád sypaný čaj, řídký vzduch a brzké ranní vstávání...

Napsat komentář

Required fields are marked *.



*