Dolomitské ledobraní 2019

| 0 comments

Vyjeli jsme sice v jiném termínu a do jiné lokality, ale nějakou tu zmrzlou vodu jsme z toho nakonec vyzobali. Jaké pohoří kraluje této zimní sezóně je zcela bez debat. V dolomitském repete jsme s Kleboněm prozkoumávali osvědčené i nové lokality a pokud jsme nepozvedli hodnotu přelezů, tak náš komfort rozhodně ano.

Dva ledy v jedním zásekem

Údolí Langentalu (Vallunga) už známe z loňska jako svý boty. Tady mrzne jak praští i když jinde už kvetou petrklíče. Zdravíme parkál se zákazem přenocování bydlíků i příjemný kiosek, který nebudeme tentokrát potřebovat. Vezeme si kiosek vlastní. Led s nejdelším přístupem si odbudeme hned na začátek. Šoupeme se na lyžích skrz celou dolinu a prohlížíme si krásně nasvícené a mocně unavené sopouchy v jižních stěnách.

Dvojice ledů Perla Azzurra a Tunnel odrazují 2,5hodinovým přístupem, který je pro našince vražedný. Nám se naštěstí daří tenhle handicap usilovným šlapáním stáhnout na 90 minut, což už se dá vydržet. Nastupujeme do pravé varianty, která začíná krátkým výšvihem, po kterém následuje pěkný ledová stěnka v obtížnosti WI4. I když bylo poslední dny pěkný vedro, led je ve výborné kondici a my kloveme zvesela a radostně.

Po přelezu této klíčové délky uznáváme, že nemá smysl se hrabat sněhem ke čtyřem metrům ledu v samém závěru a slaňujeme bokem do sousedního gajblu, ve kterém nás čeká místní specialitka. Přes krátký ledový práh dolézáme na průběh pod obrovské skalní okno, za kterým nás vítá zářivě modrá a skvěle natečená poslední délka. Opět asi WI4.

Dva pevný štandy a dvoje erární hodiny a jsme dole natotata. Navzdory očekávání si ještě vychutnáme pár pěkných oblouků v prašanu, následuje ladné bruslení a soupaž s 20 kily na zádech a stíháme ještě sušení na sluníčku.

Zmeškaný odlet WI5+

V pondělí se vracíme na místo činu. Opět kráčíme Langentalem, jen musíme o trošku přibrzdit. Po kvalitní večerní přípravě v neméně kvalitní společnosti stáčeného vína vyrážíme kurážně obhlídnout místní skvost, Jumbo Jet. Pořád si opakujeme, že se jdeme jen tak podívat jak vypadá klíčová délka, ale určitě bychom se nezlobili, kdyby se nám podařilo přelézt led, který láká a zároveň vzbuzuje velký respekt.

Pod první délkou jsme zase za 1,5 hodiny. Nástupy nám jdou, škoda že v tom nespočívá úspěch v lezení ledů. Noční ochlazení udělalo své a tak je led trochu štípavý. Sem, tam odletí koláč – ledový, nikoliv makový – ale vcelku snadno přelézáme pěkný úvod a traverzujeme doprava pod to hlavní monstrum. Když vykoukneme za roh, spadne nám brada zase o kus níž.

Stepujeme pod obřím sloupem a špekulujeme, co dál. Pro mě je WI5+ na prvním scénář z říše snů, takže mi nezbývá, než jen adekvátně motivovat Kleboně a čekat, jak se za průběžného pobafávání camelky rozhodne. S velkou skepsí do toho nastupuje, ale po pár metrech uznává, že by to bylo až moc velký dobrodružství. Těžký, strmý, s obtížným vrtáním. Prcháme z bojiště. Na horní části Jumbo Jetu se tak podíváme aspoň symbolicky letecky.

Místo přímého slanění traverzujeme zpátky ke štandu první délky a zkoušíme ještě druhou délku linie Airport. V delikátním koutku není ledu na rozdávání, ale Kleboň i tenhle rébus elegantně vyřeší. Začíná solidní skotský počasí a my ve větru a sněžení prcháme pod nástup. Pak se zase vyčasí, takže ještě potesáme alternativní variantu nástupové délky. Když už tu jsme. Sjezd na dno údolí připomíná útěk z válečné linie, ale nakonec se skrz bludiště kamenů a kleče probijeme. Loučíme se s krásným ledem a dáváme si na viděnou. Už jen ta krátká návštěva stála za to.

Lezení ve dvou skupenstvích

Po zodpobvědném večerním rozboru uplynulého dne (usuzujeme, že potřebujeme jen potrénovat sílu, vytrvalost, techniku a morál a je to tam!) vybíráme plán na další den. Tentokrát něco, co bude v našich reálných možnostech. Vítězí tedy oblíbené Colfosco nad Corvarou. Z krásného prosluněného rána mizíme strategicky do mrazového stínu pod Pisciadu Eisfall, který jsme ze zdejšího ledového repertoiru ještě v minulých letech neochutnali.

Poznámka v průvodci upozorňující na nebezpečí pádu do potoka nás nejdřív pobaví, ale když balancuju v první délce na dvoucentimetrové skořepině nad zurčící kaskádou, smích mě rychle přechází. Druhá délka nabízí příjemné lezení a díky sevřené soutěsce a vodnímu soundtracku i skvělou atmosféru. Zato z třetí délky po deseti odlezených metrech vycouvávám. Stěna je celá porupaná a když přilezu k další horizontální prasklině, do které se mi vejde celá dlaň, bez váhání se stažených zadkem slézám pokorně dolů. Detailní letecký průzkum následně podezření jen potvrzuje. Raději budeme mít nad hlavou nevylezených 20 metrů, než 20 tun ledu.

Ledolezecký elán vybíjíme na vedlejší oblíbené Lujantě, která je macatě natečená a hlavně stabilní. Únava už se hlásí po třech dnech o slovo a tak se bez dlouhých diskuzí shodujeme na tom, že nazítří zařadíme lezecký rest-day. Přes hory, přes doly, mé zlaté parohy, se přesouváme svižným tempem do sedla Falzarego.

Nádhery Nuvolau, nástrahy Scoiattoli

V dalším krásném ránu vyrážíme na lyžařskou pohodovou prochajdu. Nejdříve po sjezdovkách a posléze volným terénem traverzujeme severní svahy Averau. Dostáváme se k dalším lanovkám do sedla Nuvolau a pokračujeme na vrchol Nuvolau, kde stojí chata, která se jmenuje hádejte jak.

Z vršku Nuvolau se otevírají další fantastické výhledy na jih. Pod námi se kroutí silnička sedlem Giau, na jihozápadě je krásně vidět Marmoška a na jihu masiv Civetty. A zrovna tam směřují naše zítřejší kroky. To je náhodička. Pohodovou túru kazí jen pšeničné nástrahy na chatě Scoiattoly, ale i ty nakonec zvládáme a náklony na sjezdovce jsou hned o něco odvážnější.

Horské labúžo v kuloáru Hypercoldai

Přesouváme se na jih. Vzdušnou čarou o 15 kilometrů, jízdního času asi o dvě hodiny. V brzkém ránu stoupáme skrz středisko Piani di Pezzé a i místní vehikly mají co dělat, aby nás předjely. Po asi 45 minutách opouštíme pistu a hrneme to k severní stěně Coldai. V hledáčku máme linii Hypercoldai (WI4+, IV+, 250 m).

Začátky Hypercoldai (vpravo) i Paparoga (vlevo) jsou velkoryse natečené a my se nadšeně vrháme do lezení. Po úvodních 60 metrech ledu (WI4+) následuje sněhohrab proložený tu a tam ledovým výšvihem, který přelézáme na průběh.

Uprostřed kuloáru nás vítá typický skotský počasí – vítr a sníh přímo do ksichtu. Tak to máme rádi. Předposlední délka nabízí po úvodním ledovém boulderu pěkný mix v ledu (málo), sněhu (víc a sypký) a skále (překvapivě drží). Nejvýživnější je ovšem délka poslední. Končící sezóna se už hlásí o slovo a tenká glazurka je toho důkazem. Kleboň statečně zabojuje v prakticky nezajistitelném terénu a s třemi napůl zavrtanými šrouby přebouchá nepříjemnou pasáž až k pohodovějšímu závěru a finálnímu štandu. Tahle cesta nás hodně bavila!

Kdo by měl zájem, může si detailní schéma linie Hypercoldai prohlédnout na spojeném leteckém fotu zde. A my se budeme těšit na příští ročník, protože tradice se mají dodržovat!

…časem ještě přibude video.

Foceno na Fujifilm X-T2 + 10-24/4 a Fujifilm X100F. Pokud vás zajímají ceny foťáků od Fujifilmu, podívejte se do e-shopu Fujifoto. Zakoupením fototechniky přes tento odkaz mě drobně podpoříte a nezaplatíte ani o korunu navíc. Díky!

Jakub

Author: Jakub

Milovník hor, skal a cestování se sklony k bláznivým nápadům. Taktéž zapálený fotograf s nutkavou potřebou zachytit svět kolem sebe. Má rád sypaný čaj, řídký vzduch a brzké ranní vstávání...

Napsat komentář

Required fields are marked *.



*