V mačkách i lezečkách na Passo Sella

| 0 comments

Tohle bude trošku delší report. S Lukym jsme toho za 4 dny v horách stihli docela dost, i když nebyla vždycky docela tak docela ideální podmínka. Proto považujeme za úspěch, když jsme si domů přivezli jen jeden pytel a celkové skóre zakončili za stavu 4:1 ve prospěch úspěšně absolvovaných výstupů. Opět jsme vyrazili na jih, protože tahle strana Alp hraje letos prim.

Bezledový Couloir Mistica

(500 m, WI 4+, M5 ), Innerkoflerturm

Projíždíme nablýskanými lyžařskými středisky a za zvuků roleb upravujících sjezdovky usínáme v Passo Sella ještě před půlnocí. Budíček na pátou nás vyhání z pelechu, ale start do ranního šera není s ohledem na teploty jen kousek pod nulou nijak diskomfortní. Stoupáme k vrchním stanicím lanovek po ukázkovém manšestru a traverzujeme jižní svahy Grohmannspitze.

Naším dnešním cílem je Couloir Mistica, taková místní klasika, o které sice víme, že není aktuálně v ideální podmínce, ale je lezitelná. Ostatně, mnoho reportů dokazuje, že jsme nebyli jediní, kteří si do ledu moc neškrábli. Ale to bych předbíhal. Zatím stoupáme mírným jižním kuloárem do sedla Zahnkofelscharte. Začíná svítat a rozjíždí se velkolepá světelná podívaná. Atmosféra této túry je fantastická.

Nástup do kuloáru je vcelku svérázný. Nejdřív je potřeba sejít 100 výškových metrů, pak vzít ostrou pravou zatáčku a jen o pár metrů vedle začít zase stoupat. Začátek je víceméně jen jedno velké sněhové pole přerušené krátkou mixovou pasáží, zatím lezeme sólo.

Na faktickém začátku Couloiru Mistica začíná ta pravé zábava. Z ledu, který tu obvykle bývá (WI3+) zbývají jen symbolické fragmenty, a tak musíme vzít zavděk skálou. Nedá se říct, že by nám to usnadnilo výstup, ba naopak. Jak rádi bychom si klovli a vrtli. Luky přelézá nepříjemné a téměř nezajistitelné skály (pomůže jedna postarší skobka), cepíny jdou za krk a rukavice do kapsy. Statečně to dobojuje k dalšímu štandu a snadným užším místem se dostáváme pod klíčové místo výstupu.

 

Ani z tohoto ledu (obvykle WI4+) ale moc nezbylo. Tady už je skála převislá, takže nezbývá než to vzít drobnější objížďkou zprava. Lezení je lehčí než dole (do IV), zato lokrů je tu na rozdávání. Ani traverz zpátky do kuloáru není zadarmo a oba si oddychneme, když jsme zase na firnu a můžeme valit hore. Luky se odvazuje a já za sebou vytáhnu obě lana zbylých 200 výškových, abych měl aspoň nějaké zásluhy.

Užíváme si tepla. Jednak nás zahřál závěrečný sprint a zásluhu má i slunce. Je den jak ze žurnálu. Dojdeme pár metrů na vršek a užíváme si piknik ve třech tisících na Innerkofler.

 

Slanění kuloárem jde hladce a svižně. Využíváme štandy různé, ale většinou důvěryhodné kvality a brzy stojíme pod prvním reliktem ledu. Moc se nám nechce dolů a zase nahoru a tak zkoušíme traverz doprava. Slaňujeme, motáme, sakrujeme, ale nakonec se zdárně dostáváme zpátky do sedla Zahnkofelscharte.

Při návratu trošku nadáváme při brodění teď už notně rozměklého sněhu, ale na lyže by to beztak nebylo, tak nezbývá, než zatnout zuby. Po druhé přicházíme do střediska, kde je zábava v plném proudu a my jsme rádi, že se skrz davy probijeme do basecampu. Přejíždíme do sedla, vaříme kávu a dumáme, co dál.

Sněžení v Delenda Carthago

180 m,6b, Prima Torre del Sella

Lezečky jsme s sebou přibrali víceméně do počtu, ale souhra okolností tomu chtěla, že jsme je do batohu házeli už první den večer. Navnadili nás český klucí z dodávky odvedle a my jsme pod dojmem slunného podvečera navzdory ne zcela zářné předpovědi podlehli lákání osvícené první věže Sella.

   

I brzké ráno je neméně parádní. Jen teploměr s našimi skálozeckými choutkami moc nesouzní. Přesto odhodlaně kráčíme pod jižní stěny Selly a doufáme, že si globální oteplování sakra pospíší. Kluci nastupují do linie Icterus, my vybíráme snazší Delenda Carthago.

První dvě dýlky jsou lehké na protažení a já je spojuju do jedné především proto, aby klíčová 6b vyšla na Lukáše. To jsme ještě velcí optimisté a lezeme v mikinách. Jak bláhoví jsme byli, že jsme si takto lehkomyslně nechali unikat cenné jouly tepla!

Luky drtí a já mrznu. Pak já drtím a Luky mrzne. Pak už jen oba mrzneme. Začíná sněžit. Péřovky už nesundáváme ani při lezení na prvním. Mě osobně je taková kosa, že sotva mluvím a na ocenění kvalitního tření a parádní cesty nezbývá ani drobet energie. Přesto to nějak dorveme až na konec 180 metrů dlouhé linie a jediným přáním zůstává dostat se dolů, do tepla.

Scházení v tomto ročním období nepřichází v úvahu, slaňujeme pohodlně natřikrát a po cestě ještě pokecáme s druhou dvojicí odvážlivců. Jen Češi vyrazí lézt na přelomu února a března vícedélky v 2500 metrech! Konečně jsme v bezpečí vytopené dodávky. A tradičně vymýšlíme, co dál.

 

Ranní pytel v severce Ortleru

Lukyho silný apetit na severní stěnu nejvyšší hory Rakouska-Uherska nás žene o tři hodiny na západ, do Suldenu. Snažíme se sehnat informace o aktuální podmínce po všech čertech, až se nakonec dovoláme místnímu guidovi Olafovi, který sice varuje, že je stěna „little bit icy“, ale lezitelná. Opět nepoučitelně propadáme optimismu. Balíme, nastavujeme budík na 2:30 a temnou nocí se na botách brodíme pod nástup.

Lehce si v ranním šeru pobloudíme, ale když se ocitneme na správném firnovém svahu, optimismus je rychle vystřídán opačnými emocemi. Stěna je oproti standardu hodně suchá a ledová a naše odhodlání rázem opadá. Chvíli stepujeme, zvažujeme, ale nakonec otáčíme. Přecijen to není 200 metrů a neradi bychom se nastřelili do nějakého pekla. (pozn. zpětně zjišťujeme, že den po nás severku vylezli dva borci s lyžemi na zádech. Klobouk dolů před nimi a více elánu příště pro nás)

Scházíme zpátky k autu, kam přicházíme v devět. Celý den máme před sebou, tisíc metrů za sebou a hádejte co? Opět přemýšlíme co dál, zvlášť když je teprve dopoledne. Vychutnáme si ranní (pro nás spíš poobědovou) kávu, práskneme do kočáru a jedeme směrem na Reschenpass.

Weg der Freunde

6/220 m, Finstermünzwand, Nauders 

Zřejmě máme velmi dobrý čmuch na výběr kvalitních cest v dobré podmínce. Jen co odbije poledne, opouštíme pevnost a kráčíme pod nástup skalní vícedélky Weg der Freunde nedaleko Nauders. Téměř bez povšimnutí necháme fantastický tréninkový drytoolový polygon v bývalém silničním tunelu a pokračujeme směrem do zahradnictví.

Už první dvě délky plné trávy a lokrů nás měly varovat, ale zřejmě jsme chtěli dohnat deficit odhodlání z ranního Ortleru a tak jsme pokračovali dál. Přelezli jsme delikátní plotny, volné šutry i stromečky a nakonec se probili až na samý závěr. Tuhle cestu můžeme s čistým svědomím nedoporučit! Aspoň ty výhledy to trochu zachránily.

Nečekaný prašan na Schartenkopf

Čtvrtý den našeho pestrého horského putování se konečně ke slovu dostávají lyže. Držíme tradici brzkého startu a ještě za šera mizíme z dosahu hotelů v sedle Kühtai.

Lidupráznými svahy stoupáme k přehradě v údolí Finstertal a traverzujeme její strmé východní svahy. Tentokrát nemíříme na oblíbený Sulzkogel, ale pokračujeme dál jižním směrem do sedla Finstertaler Scharte. Ranní světelné divadlo opět stojí za to!

V jižních svazích je sněhu poskrovnu, ale to nám nevadí, protože 95% sjezdu vede v severu! V 8:30 si podáváme ruce u kříže Schartenkopfu (2855 m), okoukneme výhledy, zamáváme Wildspitze a hurá dolů.

Užíváme si prašanu a chrochtáme blahem. Teprve u přehrady potkáváme první skialpinisty jdoucí nahoru. Brzké starty se vždycky vyplatí. A sjezd je fantastickou odměnou i zaslouženou tečkou za čtyřdenní horskou epopejí. Konečně nás také dostihuje únava a tak krotce sedáme do auta a těšíme se na pár dní odpočinku.

Foceno na Fujifilm XH1 + 10-24 a Fujifilm X100F. Pokud vás zajímají ceny foťáků od Fujifilmu, podívejte se do e-shopu Fujifoto. Zakoupením fototechniky přes tento odkaz mě drobně podpoříte a nezaplatíte ani o korunu navíc. Díky!

Zajímavý článek?
Jakub

Author: Jakub

Milovník hor, skal a cestování se sklony k bláznivým nápadům. Taktéž zapálený fotograf s nutkavou potřebou zachytit svět kolem sebe. Má rád sypaný čaj, řídký vzduch a brzké ranní vstávání...

Napsat komentář

Required fields are marked *.



*