Garda vleže i vertikálně

| 1 Comment

Za lezením do Arca jsem jel poprvé v roce 2007. Od té doby pak mnohokrát znova. Někdy stálo lezení a/nebo počasí za starou belu, ale většinou to jsme si to skvěle užili. Spávali jsme pod širákem, na vinici i v autě, občas něco vykontili a snažili jsme se vyhýbat oklouzaným cestám i davům Němců. Letos to bylo všechno jinak. Spali jsme v penzionu a příjezd jsme neabsolvovali přes noc v polovičním kómatu. Jediný, co zůstalo, jsou ty naše šestbéčka (a Němci). 

O co méně byla letošní Garda punková, o to byla pestřejší. Do auta jsme naložili tři generace a kopici krámů k tomu, abychom si týden užili dosyta.  První den vyrážíme na cykloprůzkum. Empiricky zjišťujeme, jaký sklon se dá vyjet s vozejkem po šotolině a jak studená je voda v jezeře. Večer sázíme na jistotu a užíváme si oblíbenou drive-in La Golu. I Aničce se tu líbí a dává to zvesela najevo.

Via Ape Maia 7-/210 m

I druhý den začíná cyklorozvičkou, tentokrát po stezce směrem do Sarche. Že tu maj dobrou zmrzku, víme už dávno, ale že je po cestě takovej kopec, to zjišťujeme teprve teď. Odpolední šlofíček ovšem síly znovu zresuscituje a tak večer předáváme Aničku do dobrých rukou krále Míloslava  a vybíráme vícedýlku v JV stěně Molte Colt.

Kromě lezeckých limitů musíme tenkrát i hledět na kojící rytmus a tak vybíráme cestu Ape Maia, která podle topa trvá i s nástupem a sestupem 2:15. Krásný čas, nebýt výsledkem bezbřehého optimismu. Nastupujeme a kvaltujeme. I když máme nakoukané dokumenty z rychlostních rekordů El Capu, nabíráme postupně zpoždění.

Korunu tomu nasadí 5. délka. Ne že bychom byli bůhvíjak rozlezení, ale obtížnost 7- máme podvědomě přiřazenou k jinému terénu, než který nám tu naservírovali (zpětně zjišťujeme, že je to v jiných průvodcích psané za 6b). S vypětím všech sil převislý úsek nějak převlaju, Kristina statečně bojuje s batohem na zádech a závěr cesty už jen vyklepáváme natečená předloktí. Sestup sbíháme a Anička nám drobné zpoždění promíjí.

Via Barbara VI/300 m

Čtvrteční dopoledne máme s Lukym ještě volné, a tak vyrážíme na další vícedýlku, tentokrát ve stěně Colodri. Vybíráme víceméně nejlehčí linii, cestu Via Barbara v levé části stěny. Je to psané za V+ až VI, ale cesta je z roku 1972 a s velmi sporadickým jištěním. Je jasné, že se nudit nebudeme. V některých průvodcích je to opět psané za 6b.

V druhé délce lehce pobloudím a taky se záhy ujišťujeme, že ani ty V+ nebudou zadarmo. Přes hřeben se přehoupne slunce a přichází první šestkový a svižný místa.

V páté délce naopak čeká delikátní nástupový traverz a pak dost nepříjemná stěnka po malých chytech s kroky za sedm. Psaný je to samozřejmě za šest.

Až doposud si těžký délky odskákal Luky, ale v dvoudélkovém koutu už se vypečenému lezení na prvním nevyhnu. Mezi štandy mě čeká celý jeden nýt. Díky bohu za friendy. Nějak to předrtíme, poslední dvě dýlky spojíme (taky je tam ještě slušný lezení) a ve dvanáct si konečně můžeme sundat lezečky.

 

Na sestupu nás ještě čeká boj v protisměru ferraty  a v podvečer už nastupujeme do průvodcovské šichty pro Lukymountain. Na rozhýbání a zchlazení dáváme oblíbený kaňon Rio Sallagoni, kterým tentokrát procházíme až na samotný konec. Tam už to moc zajištěnou cestu nepřipomíná a vítězí ten, kdo má suché nohy.

Ferratový triptych

V následujících dnech procházíme další a další ferraty. Páteční Sentiero Contrabbandieri (C/D) je stará pašerácká stezka nad západním břehem Lago di Garda a snad proto je pěkně vypečená. Většina trasy vede po exponovaném, ale relativně snadno průchodném chodníčku (bez průběžného lana!), ale jsou tu tři místa, která dokážou potrápit. Dlouhý překrok/přeskok (vyřešeno kladkou), velmi volný lanový žebřík (dá se odjistit shora) a konečně silový traverz, který je zkrátka potřeba předrtit. Až na tyhle tři pasti je stezka příjemnou panoramatickou procházkou s překrásnými výhledy na stovky plachetnic.

V sobotu ještě přitvrzujeme a vydáváme se na Rino Pisetta (E), nejtěžší zajištěnou cestu v okolí. Na prvních dvou ferratách jsme byli sami a i tady máme navzdory velikonočním nájezdům kliku a lezeme v klidu. Vedro ani obtížnost nakonec nejsou nijak hroznými protivníky a brzy si užíváme výhledů z vrcholu Picolo Dain na zasněžené hřebeny Brenty.

Každý večer si užíváme na naší základně v Bolognanu ve stínu vistárií (to není z mé hlavy, ale výjimečně jsem si něco zapamatoval). Trénujeme mozkové závity a fotíme pořádný kýče. Do toho ještě stíháme povinné porce zmrzliny a pizzy.

Bílou neděli trávíme na oranžové stěně Monte Albano (D). Má oblíbená ferrata opět nezklame, brzký start nám zajistí pohodu a soukromí a v poledne se už zase můžeme oddávat velikonočnímu rozjímání.

  

Helena 6/215 m

Před dlouhou cestou domů je potřeba se ještě protáhnout a vstoupit do zenového klidu, abychom přežili zácpy na Brenneru. Vracíme se do JV stěn Monte Colt a pokorně vybíráme snazší cestu Helena. I tak bude toho lezení tak akorát.

Klíčové kroky cesty jsou v plotnách třetí délky. Když je vybalancujeme, přivítá nás fotogenický převísek s vlajícíma nohama a pěkná výlezová délka s vlajícíma rukama. Brzy máme posekáno a můžeme vyrazit na závěrečné gelato.

Foceno na Fujifilm X-T30 + 10-24/4 a Fujilm X100F. Pokud vás zajímají ceny foťáků od Fujifilmu, podívejte se do e-shopu Fujifoto. Zakoupením fototechniky přes tento odkaz mě drobně podpoříte a nezaplatíte ani o korunu navíc. Díky!

Jakub

Author: Jakub

Milovník hor, skal a cestování se sklony k bláznivým nápadům. Taktéž zapálený fotograf s nutkavou potřebou zachytit svět kolem sebe. Má rád sypaný čaj, řídký vzduch a brzké ranní vstávání...

One Comment

  1. Pingback: Fujifilm X-T30: foťák k oltáři i do prašanu | Jakub Cejpek

Napsat komentář

Required fields are marked *.



*