Haslerem na Aletschhorn

| 1 Comment

Když jsme před měsícem s Alešem brázdili na lyžích Ötztálský prašan, říkal jsem si, jak se ta letošní skialpová sezóna pěkně protáhla. To jsem ještě netušil, co nastane o celý měsíc později. Do Západních Alp konečně dorazilo stabilní počasí, sníh ještě nestačil roztát a tak jsme s Martinem a Lukášem vyrazili. Do Bernských. Zakončit sezónu a za mě dohnat jeden 8 let starý rest.

Letošní jarní situace nám hraje do karet. Autem se dá vyjet až na konec údolí Lötschental, na parkoviště Fafleralp (1770 m). Už před osmou ranní je příjemné teplo. Horské jaro v rozpuku. Naštěstí byla zima silná a tak neseme lyže na batozích jen tak dlouho, abychom si prohlédli rozkvetlé krokusy a dřevěné salaše. Po 30 minutách už šoupeme pásy vstříc sedlu Lötschenlücke (3158 m).

Peče to o stošest. Chytáme první bronz (tu a tam je lehce dočervena) a chvátáme, abychom ulovili místo na Hollandiahütte. Spěch je ovšem k ničemu. Winterraum s kapacitou 12 osob nedostačuje zájmu minimálně dvou desítek skialpinistů a je skoro jedno, v jakém pořadí přijdete. Tak trochu závidíme dvěma stanařům, kteří v poklidu vegetí v sedle.

Nepropadáme ovšem panice. Martin si ustele v mezipatře, já opouštím přeplněný lágr a zabírám taktické a chladné místo u záchodků, jen Luky statečně zůstává s ostatními chrápajícími. Jo a jinak je počasí jak ze žurnálu. Po nočním přejezdu ale vynecháváme západ slunce a mizíme do spacáků. Zkušeně také odkládáme hlavní plán o den později a nastavujeme budík až na 4:30.

Druhý den se rozhodujeme zařadit aklimatizaci a vůbec toho nelitujeme. Akorát když první paprsky olizujou vršek Blancu, vyrážíme na SZ vstříc dvěma blízkým, oblíbeným, snadným, ale dostatečně vysokým vrškům. Také si chceme lépe prohlídnout severku Aletschhornu, na kterou máme zálusk a o které mnozí z chaty říkali, že je místy příliš ledová.

Tři party z chaty měly zálusk na Aletschhorn už tento den. Jedna vyrazila kolem druhé, nejspíš právě na Haslera (linka o dvě fotky níž), druhá až ráno na Sattelhorn a pak hřebenem (foto nahoře) na Aletschhorn (pak otáčela a scházela) a třetí nakonec plán zcela změnila a jde jako my na Mittaghorn (3892 m). To pro nás zatím moc nadějně nevyznívá. Krásné ráno ale veškeré chmurné představy zahání a my jsme rádi, jakou krásnou túru jsme vybrali. Závěrečný panoramatický hřebínek je fantastický. Já a Luky necháváme lyže v depu, Martin je samozřejmě bere s sebou.

   

V údolí Lauterbrunnenu už se to zelená, tady nahoře je zatím sněhu na rozdávání. Vyjmenováváme všechny čtyřky na dohled (a že jich je) a kochali bychom se tam ještě dneska, kdybychom nevěděli, co se sněhem brzy udělá červnové slunce.

Martin to pod dohledem Jungfrau pouští strmou východní stěnou Mittaghornu, my pokorně scházíme a pak společně stoupáme ještě na vedlejší muldu s krkolomným jménem Äbeni Flue. Nevyslovitelný kopec má ale skoro čtyři tisíce a je odsud lépe vidět vrcholová partie Haslera. I přes drobnou nejistotu se rozhodujeme držet plánu. Tentokrát si v podpalubí chaty usteleme všichni a všichni tři se těšíme na brzký start.

Ve čtyři, ještě za úplné tmy, sjíždíme ze sedla, traverzujeme severní svahy a hledáme to správný žebro. Vypadá to, že ho máme. Lyže jdou na batoh, mačky na nohy a snažíme se najít ten správný směr. A světe div se, zanedlouho nacházíme i relikt včerejších stop. Občas jsou dost zafoukaný a musí se prošlapávat, ale co je hlavní – vedou jen nahoru. Takže by to mělo jít!

 

Snažím(e) se chvátat, protože už od ráno do stěny svítí. První dvě třetiny šlapeme čistě ve sněhu, v závěru přecházíme na samotné žebro, kde už se to míchá se skálou. Terén je relativně snadný a tak jdeme sólo. Vše jde jak na drátkách. Jen kdyby ty bágly nebyly tak těžký.

  

V osm stojíme na kótě 3718 m na vršku žebra. Tady se napojujeme na normálku z JV. Není to zdaleka taková procházka, jak jsme si představovali. Vrchol vypadá coby kamenem, ale zbývá nám ještě celých 500 výškových  metrů. Pauzírujem a dochází nás skialpinisti, kteří přišli z údolí Mittelaletsch. Tamější bivak letos kompletně strhla lavina a tak se museli spolehnout na stan. Prošlapáváme sníh a hledáme jakékoliv náznaky stop.

Na předvrchol (4087 m) lezeme prakticky ze severu. Sníh drží, ale je to celkem slušnej prďák. Jsme rádi, že máme dva lezecký cepíny. Už se taky vcelku slušně zadejcháváme. Pak už se nám otevře výhled na vrcholový hřeben a je nám jasný, že to taky nebude zadarmo.

Realita je naštěstí snazší, než pohled z dálky. Lano nakonec zůstává v batohu a po 15 minutách závěrečného skalního grátu si můžeme podat ruce u kříže Aletschhornu (4193 m). Máme radost že to klaplo, já jsem rád, že jsem zkompletoval všechny čtyřky Bernských Alp, ale nejvíc se těšíme, až budeme vegetit na chatě, jejíž střecha se leskne o 1500 výškových metrů níž. Vypadá to na ještě slušnou šichtu.

Náš sestup vede po normálce z jihu. Nejdřív nás čeká mixový JZ hřeben, který je naštěstí osazen železnými tyčemi. Vytahujeme teda aspoň tady lano a jdeme to na průběh. Pak se terén pokládá a Martin už se chce svézt:

Na placatějším ledovci už jedeme všichni. Těšili jsme se, že se po sněhu aspoň nějak sešoupeme, ale co čert nechtěl, byl z toho díky orientaci svahu setsakra dobrej sjezd. Z 3700 metrů jedem až do 2450 (zakresleno o dvě fotky níže). Poslední úsek už je pravda v mokré kejdě, ale to už jsme u chaty Oberaletschhütte. Respektive POD ní.

I tady udělal ústup ledovců své a tak nám nezbývá, než si užít ještě závěrečných 150 výškových po žebřících a lanech. Pak už nám ale nic nebrání, abychom si užili zasloužený veget na trávě, u tekoucí vody a ve skvělém winterraumu. Jo, a máme ho jen pro sebe.

Čtvrtý den nás už čeká jen útěk z bojiště. Tuhle trasu jsme původně vůbec nezamýšleli, ale pár lidí na Hollandii nám doporučilo přechod přes sedlo Beichpass (3128 m) a my jsme se rozhodli to prubnout. Start je tentokrát pozdější, slunce rychlé a cesta do sedla dlouhá. Opět trochu spěcháme, aby nám to neroztálo pod nohama.

Traverzujeme pod vršky Nesthorn a Breithorn a ve stopě minulých dnů přicházíme v půl desáté do sedla. Svah na druhou stranu je pěknej prďák! Naštěstí nás tyče zavedou kus bokem, kde se dá slanit. To samozřejmě platí pro mě s Lukym, Martin vše neohroženě sjíždí.

Po třech délkách nasazujeme lyže i my a frčíme dolů. Prvních 100 výškových je paráda, pak začíná trápení. Horní vrstva je propadající se krusta, pod ní kejda. Pak přijde traverz lavinových svahů, taky velká lahůdka. Aspoň závěr už se dá lyžovat normálně. Hlavní ale je, že se v pořádku dostáváme do Lötschentalu a úspěšně uzavíráme kolečko. Díky kluci!

(modrá je výstup k chatě Hollandia, červená sjezd z Beichpassu). 

Foceno na Fujifilm X-T30 + 10-24/4. Pokud vás zajímají ceny foťáků od Fujifilmu, podívejte se do e-shopu Fujifoto. Zakoupením fototechniky přes tento odkaz mě drobně podpoříte a nezaplatíte ani o korunu navíc. Díky!

Jakub

Author: Jakub

Milovník hor, skal a cestování se sklony k bláznivým nápadům. Taktéž zapálený fotograf s nutkavou potřebou zachytit svět kolem sebe. Má rád sypaný čaj, řídký vzduch a brzké ranní vstávání...

One Comment

Napsat komentář

Required fields are marked *.



*