Nekonečným hřebenem Brouillard

| 3 komentáře

Tohle byl velký zážitek. A taky učebnicový příklad toho, že optimismus je jen nedostatek informací. Ne že bychom čekali, že bude přelez jižního hřebene na Blanc procházkou, ale kdybychom věděli, co víme teď, možná bychom náš plán dvakrát zvážili. Takhle jsme do toho s Martinem napluli s odhodláním, které vystřídalo mnohé rozčarování.

Po výjimečně příjemném přesunu přes půl Evropy si dáváme tříhodinový šlofíček v sedle Grand Saint Bernard (2469 m), což považujeme za nouzovou verzi odpočinku a aklimatizace před výstupem do bezmála pěti tisíc. Obojí je velká iluze. Ale nepodkopávejme hned zkraje naši morálku, příležitostí bude ještě dostatek. V krásném letním ránu přebalujeme v liduprázdném údolí Val Veny a kráčíme po zatím značené pěšince směrem k levému konci ledovce Miage.

Nijak zvlášť nechvátáme. Však to máme na místo plánovaného bivaku jen 1800 výškových. To máme s prstem v nose za 5 hodin a ještě se tam budeme nudit. Místo náležité pokory si chválíme, jak jsme si zvládli i s lezením, spaním a vařením sbalit do 35litrových batohů a nostalgicky vzpomínáme, jak jsme před 15 lety brázdili Alpy s narvanými osmdesátkami. Všechny tyhle chytrý řeči se nám postupně nasčítávají a nahoře nám vystaví účet za naši troufalost.

Zatímco se začínáme drápat travnatými svahy, je vhodná příležitost si říct, do čeho že jsme se to pustili. Brouillard je, stejně jako známější soused Peuterey, 7 kilometrů dlouhý hřeben z jižní strany Mont Blancu. Začíná v údolí a od vršku ho díky všem terénním vlnám dělí hodně přes 3000 metrů. Jsou borci, kteří to dali i se sestupem za jeden den, ale jelikož máme aspoň základní pud sebezáchovy, plánujeme rozdělit si výstup na dva dny a ještě něco přihodit na cestu dolů.

Fotka nahoře je od Martina, díky!

V dobře rostlých vertikálních travách rychle získáváme výškové metry a ego stále krouží v oblacích. Brzy přecházíme komplet do skály, která je svou kvalitou na zcela opačném spektru než pověstná kompaktní montblancká žula. Naše řehole pomalu začíná. 

Fotka nahoře je od Martina, díky!

I když postupujeme pořád sólo, tempo se zpomaluje. Najít vhodnou cestu v kamenném labyrintu je chvílemi obtížné a do cesty se nám staví mnohé exponované a strmé výšvihy. Tu a tam taky musíme něco sklesat, abychom těch metrů neměli málo. Trojkový lezení nám přijde místy docela přísný a dojde i na slaňování. Ale abychom jen nehořekovali. Počasí nám navzdory nejisté odpolední prognóze nevídaně přeje a výhledy na vedlejší hřeben Peuterey jsou  fantastické. My sice máme dřinu, ale ještě že nemusíme lézt na protější Aig. Noire!

 

Po mnohahodinovém boji, oblézání a přelézání se nám daří přejít vrcholy Aiguilles Rouges du Brouillard a přicházíme do sedla. Mysleli jsme, že tu budeme ve tři. Odbíjí šestá a my jsme rádi, že už nemusíme nikam dál. Na to, že jsme dneska chtěli jít na pohodu a šetřit síly, jsme docela vyřízený. Rozpouštíme sníh a snažíme se vtěsnat malý stan do ještě menšího bivakovacího místa.

   

Fotka nahoře je od Martina, díky!

Vychutnáváme si večeři a začínáme oblíbenou diskuzi o ranním budíčku. Ze sedla Col du Brouillard (cca 3250 m) to máme na vrchol stejnou porci výškových metrů jako první den, a tak by nám na to mohlo stačit zase nějakých 8 hodin. Tolik naše teoretické úvahy plné utopie. Nastavujeme budík na 2:30, zvládáme akrobacii při vlezu do stanu a ve velmi krkolomných polohách se snažíme o načerpání sil.

Začátek druhého dne jde jak na drátkách. Teda skoro. Po uvaření poslední várky vody nám přestane fungovat vařič. Tenhle problém zkušeně odkládáme na později a vyrážíme. Zprvu nás ani moc nevyrušují výhledy, lezecké obtíže nejsou veliké a dokonce jdeme kus po strmém sněhovém poli, kde metry naskakují vůbec nejlíp. Na kótě 3800 metrů nacházíme parádní bivakovací místo a taky nás tu zastihuje svítání. Vcelku hladce dolézáme v 7:00 na první čtyřtisícovku, Punta Baretti (4013 m). Výška už je díky kvalitní aklimatizaci krapet znát a to zdaleka nejsme na konci.

   

I dneska hraje hlavní výhledovou roli hřeben Peuterey, za kterým vykukuje malá špička Matterhornu a větší bochník Monte Rosy. Přechod na Mt. Brouillard (4069 m) je místy poměrně delikátní. Traverz ve východní stěně vyžaduje opatrné kroky, samozřejmě zase za II-III. V osm máme i tenhle úsek za sebou a podáváme si ruce na další čtyřce. S napjatým očekáváním slézáme do sedla Emile Rey. Na fotce nahoře je za Martinem vidět Picco Luigi Amadeo a vpravo Mt. Blanc du Courmayer. Naše trasa.

  

Fotka nahoře je od Martina, díky!

Víme, že za sedlem je klíčové místo celé cesty. Ještě včera ráno jsme se smáli tomu, že by tady mohlo být pětkové lezení, ale teď spíš nervózně přešlapujeme a mlčíme. V mačkách přetraverzujeme doprava za roh. Tak nás čeká nejedno překvapení. Dá se tu nabrat voda, to je ta dobrá zpráva. Výstup ale vede tímhle vodopádem, který je místy navíc zmrzlý do elegantní glazurky. Pěkné na pohled, už horší na lezení. Zkoušíme to oblézt zleva. Kličkuju po policích, začínají dost nepříjemné kroky a když se v jednom komíně zaseknu o batoh a sotva to vybojuju, konečně se navazujeme.

Nejlíp o svízelné situaci asi vypovídá to, že z této části výstupu nemáme skoro žádné fotky. Byli jsme rádi, že jsme rádi. Ale kolegialita nám zůstala. Jednu nepříjemnou délku v koutku jsem natáhl já, jinou, silovou a velmi těžkou, Martin. Pak už jen zbývalo prolézt svahem, kde nám v rukách zůstával každý druhý šutr a byli jsme z nejhoršího venku. Prozatím. V tuhle chvíli nejde nevzpomenout na příznačnou charakteristiku hřebene Brouillard, kterou ve svém reportu uvedl Jonathan Griffith: „…the climb starts quite literally at the valley floor and covers something like 4000m of climbing over 9km of ridges ranging in quality from ‘shit-eating-grin’ scrambling to ‘loose-as-f*ck’ death choss, which I guess makes it an ‘alpine’ route.“

A skutečně. Šutry vám ruce buď rozežerou, nebo vám v nich zůstanou. A psal jsem už, že i dost padaj shora? Padaj.

Po lezeckém vypětí nás čeká relativně nekomplikované dusání sutí a lehké popolézání v relativně dobré skále. Ale zase jsme o pár set metrů výš, takže dochází kyslík. Po jedné jsme na vrcholu Picco Luigi Amadeo (4460 m), jedné z nejodlehlejších čtyřtisícovek. A pořád ještě nemáme vyhráno. Hřeben pokračující dál se nezdá být o moc snazší, než doposud. Slaňujeme a kličkujeme mezi věžemi. Balancujeme a hledáme, kudy nás to pustí. Ještě jsou tu dost těžká místa a naše únava už se jaksepatří nastřádala.

Na sněhu je nám hej. Oproti skále je postup řádově rychlejší a snazší. Odteď už zůstáváme v mačkách a po překonání posledních skalních výšvihů se dostáváme blízko cíle.

Fotka nahoře je od Martina, díky!

I když už jdeme tak trochu na autopilota, máme úsměv na tváři. Víme, že už za chvíli bude té dřině konec. Přes Mt. Blanc de Courmayer se dostáváme v 18:20 až na Mt. Blanc, kde tou dobou není ani noha. Fučí fest. Přihodíme na sebe všechny vrstvy a valíme dolů. Po inspekci Vallotky a zjištění, že je nejen obyvatelná, ale dokonce uklizená, neváháme a zůstáváme na noc. Potkáváme tu jen jednu francouzsko-švédskou dvojici. „Co jste lezli?“ „Brouillard.“ „My taky, to je náhodička. Bylo to dlouhý, co? A máte vařič? Bombu máme vlastní…“ Napít, najíst, prohlídnout si večerní Midi a spát.

Ani třetí den neodbudeme. Alpine start  a ve 3:00 už odcházíme. Přes Piton Italiens a ledovec Dome scházíme zpátky do Itálie. V pět jsme u chaty Gonella a zanedlouho i dole na ledovci Miage. Rozeklané hřebeny a rozpraskané ledovce vytváří v zamračeném ránu dost ponurou atmosféru. Picco Luigi Amadeo vypadá ještě více nedostupně a my jsme rádi, že už to máme za sebou. Po mnoha hodinách jsme konečně na trávě, v lese. V deset přicházíme k autu a dokončujeme výživný okruh. Teď už s nemalou pokorou děkujeme, že se nám to podařilo.

Video

A tady je pár záběrů, na které mi ještě zbyly síly:

Foceno na Fujifilm X-T2 + 10-24/4. Pokud vás zajímají ceny foťáků od Fujifilmu, podívejte se do e-shopu Fujifoto. Zakoupením fototechniky přes tento odkaz mě drobně podpoříte a nezaplatíte ani o korunu navíc. Díky!

Zajímavý článek?
Jakub

Author: Jakub

Milovník hor, skal a cestování se sklony k bláznivým nápadům. Taktéž zapálený fotograf s nutkavou potřebou zachytit svět kolem sebe. Má rád sypaný čaj, řídký vzduch a brzké ranní vstávání...

3 Comments

  1. to musela byt slusna rychta! :-) skvely report i fotky jako vzdy.

  2. pořádnej alpínišmus…smekám

Napsat komentář

Required fields are marked *.



*