Tři dny v Sellraintalu

| 0 komentářů

Takhle povedený začátek začátek skialpové sezóny se jen tam nevidí. Pravda, napadlo kousek dál od naší domoviny, ale dostatek prašanu a slunce za těch pár set kiláků rozhodně stál. Startujeme dodávku a míříme do oblíbeného tyrolského Sellraintalu.

Svižný začátek sezóny

Längentaler Weisser Kogel (3217 m), Lüsens.

Po delším špekulování parkujeme v mrazivém Lüsens a vydáváme se na konec údolí s tím, že půjdeme tam, kam nás stopa zavede. Teď nemyslím tu, co je na fotce níž. Na Fernerkogel to šláplý nebylo a tak odbočujeme do pro nás do té doby neznámého bočního údolí Längental.

Spletli jsme si lyže. Jinak bychom se nemuseli hnát někam do kopce a užívali bychom si dokonalého manšestru. V závěru údolí výrazný Lüsener Fernerkogel.
Liduprázdným Längentalem kolem chaty Westfalenhaus.
Pohled zpátky na vršek Lüsener Villerspitze.

Název údolí nás mohl varovat, že to nebude krátká túra. Slunce a sníh nám ale zatemnily smysly a tak odhodlaně šlapeme dál a výš. Jen ty dny kdyby nebyly tak krátký. Sotva se slunce vyhrabe nad obzor, už zase fofrem zapadá. Výhodou je, že i kolem poledne máte dobrý světlo na focení. Jako cíl si vyhlídneme sedlo Längentaljoch v závěru údolí. Luky se toho drží, já nakonec dezertuji vyšláplou stopou k blízkému kříži.

Kus si šlapeme vlastní stopu směrem ke zbytku ledovce.
Mravenec Luky pod západní stěnou Brunnenkogelu.
Längentaler Weisser Kogel (3217 m).
Po ledovci, v prašánku. Fantastická horní část.

Sejdeme se pak zase na mikroledovci a společně si užíváme sjezd prašanem v horní části. Pak už se jen částečným slalomem mezi šutry svezeme dlouhým údolím a nadšeně se vítáme s vytopenou dodávkou. Nejvíc se těšíme na spánek.

Odtud dolů už to taková zábava není, ale jede to a kamenům se nám daří vyhnout.
Dny jsou krátký…
…k autu přijíždíme akorát se setměním.

Těsně nad tři kiláky

Zischgeles (3004 m), Praxmar.

Po delším rozmýšlení nakonec zavrhujeme dlouhé přejezdy a zůstáváme věrni Sellrainu. Přejedeme jen serpentinami o vesnici vedle a zapíchneme to na liduprázdném parkovišti v Praxmar. Že je to oblíbené východisko jsem tušil, ale páteční invaze nás překvapila.

Ráno si trochu pospíme. Slunce už olizuje protější vršky…
A večerní prázdné parkoviště se kapánek zaplnilo. Je pátek, ale podezíráme Němce a Rakušany, že mají v pátek automaticky volno, když je dobrá předpověď.

Nejoblíbenější zdejší túrou je Lampsenspitze, my míříme na Zichgeles, který je jen v těsném závěsu. Obavy z front ale byly liché. I když už nemáme údolí celé pro sebe, užíváme si příjemnou a pohodovou túru. Asi po 2,5 hodinách přicházíme na hřeben, kde se nám otevřou výhledy do všech stran a zanedlouho odkládáme lyže, abychom si vyšlápli posledních pár metrů k vrcholu.

Dneska nejdeme sami, ale místa je pro všechny dost.
Dole v údolí je ještě podzim. A v Innsbrucku je to možná na kraťasy.
Výstupy a sjezdy na vedlejší Schöntalspitze.
Posledních pár metrů ke kříži jedeme bez lyží.

Z vršku okoukneme okolní svahy, místa na volné linie je tu ještě kopice. Stačí šlápnout mimo ty nejoblíbenější. Dolů nakonec jedeme svahem přímo na sever a pak se stáčíme na výstupovku. A opět jsme mile překvapeni. Lyžovačka je odshora až k autu parádní.

Zischgeles (3004 m).
Sjíždíme mimo výstupovou trasu. Nejdřív na sever a pak to stáčíme na východ. I když je to hodně ježděné, místa máme ještě dost.

Ranní temno a nejlepší sjezd

Gaiskogel (2820 m), Sellrain.

Po dvou dnech nohy už začínají fest pobolívat, navíc ani předpověď neslibuje na sobotu žádný zázrak. Proto se řídíme heslem klasika „uberte, nebojte se“. Ale jen co se výškových metrů týká, zajímavostí severní linie na Gaiskogel ty ostatní snadno dohání.

Už jsme zase sami. A po stopě není po nočním větru většinou ani stopa.
Kotlem Hirscheben jdeme do severky Gaiskogelu.
Prošlapáváme, kopeme profil.

Od silnice je to šláplý, dokonce jsme tu předchozí odpoledne odchytili dva borce, kteří nám potvrdili dobrou podmínku. Změna počasí ale kapánek zaúřadovala a tak po úvodním výšvihu prošlapáváme vlastní stopu. Nejdřív je to jen fuška a pak se nám to místy i nezdá. Kopeme pro sichr v půlce svahu profil, který ale vychází dobře a tak pokračujeme.

Foto je od Lukyho, díky!
V závěru hlavního kotle. Za chvíli to budeme otáčet.

Při traverzu doleva už ale tu a tam na nějakou tu menší desku narazíme. Díky kombinaci obav, lenosti a alibismu, že bychom si nahoře stejně už moc nezalyžovali, to otáčíme 200 výškových pod křížem. Na sjezd nám zpod mraků ještě krásně vykoukne slunce a my si užíváme asi nejlepší lyžovačku těchto tří dnů.

Bezvadný sjezd na závěr. Čerstvě nafoukaný prašan, sklon akorát, jen kdyby ty nohy tak nebolely.
Jakub

Author: Jakub

Zkouším všechno možné od lezení po skialp a nevalnou kvalitu maskuju univerzálností. Hodně fotím, občas něco natočím a hlavně jsem rád venku. Kromě čaje už mám rád i kafe a pořád ještě i brzké ranní vstávání.

Napsat komentář

Required fields are marked *.



*