Dolomitské ledolahůdky – Hruška a Guláš

| 2 komentáře

Tak to vypadá, že nám ani tuhle zimu ledy ve Švýcarsku nevyjdou. Ale to nevadí, protože se máme jednak na co těšit napřesrok a především – italský ledový potenciál jsme ještě zdaleka nevyčerpali a estetika Dolomit nemá podle mého v Evropě konkurenci.

Češeme oblíbenou Hrušku

Via Hruschka, WI 5 M4 V- , ca. 300 m, Mur de Pisciadù

Tahle linka nad Corvarou je bez nadsázky letošním zimním hitem, na který upozornil (a před týdnem s kumpány vylezl) Kleboň. Chtěli jsme to jít už přes dvěma týdny s Elzou, ale dnů i sil se nedostávalo a tak jsme na to teď vlítli s Lukym.

V hotelech v Corvaře se sotva začíná podávat snídaně, blížíme se k nástupu.
Krátký, dlouhý a nějakej ten frend.

Je sobota a víme jak je nepříjemné lézt za někým, zvláště v takhle úzkém koridoru. Přivstaneme si a s prvním světlem se navazujeme. Via Hruschka je z roku 1933, ale v zimě se začala lézt až poslední roky. Kombinuje ledový a mixový terén a už podle předběžných indicií nám je jasné, že se v ní nudit nebudeme.

První délka na rozehřátí.
Pohodlný štandy s výhledem.

První délka je příjemně snadná, ale pak to začne. Zjišťujeme, že schopnost popasovat se koutovým a komínovým lezením bude klíčová. Procpat se a nepropadnout.

Začíná se nám to zužovat. První delikátní skalní pasáž v 2. délce.
Erární štand…
A místa poskrovnu.
Luky nalézá do 3. délky.

Luky s sebou velkoryse vzal batoh s pitím a svačinou a trochu začíná litovat. Občas je to fakt natěsno. Led vzápětí opět střídá skalní kout s několika bouldery a štanduje se v pohodlné jeskyni.

Tady si vrtnu.
A tady lituju, že jsem ten bágl nenechal dole.
Skandál! Leze Hruschku a svačí jablko.
Krásný ledový začátek 4. délky. Fotil Luky, díky!

4. délka začíná exponovaným překrokem do ledu a pak pro změnu valí koutem vzhůru. Krásné lezení. Pokračujeme nejzaledněnější 5. délkou a Luky štanduje v další ledové jeskyni. Přemýšlíme kudy dál.

5. délka je skoro celá v ledu.
Parádní ledolezení s jedním svižnějším výšvihem.
Sloupek s jeskyňkou na konci 5. délky.

Luky do toho už prve nakouk (proto to lano na sloupku), ale nezdálo se mu to. Já nechci být aspoň jednou v tahání pozadu a tak děravým komínem a čistě skalní stěnkou natáhnu další celou délku opět do kouta, kde už to definitivně balíme.

Natáhneme ještě šestou, víceméně skalní a místy delikátní délku.

Sice jsme v cestě byli první, ale zásek při slaňování nás na notnou chvíli zdržuje a hlavně uvádí do rozpaků. Po dlouhém vyčkávání nám lano zachraňují borci nahoře (díky!) a můžeme metelit k autu. Předpoklad, že se jedná o krátkou cestu s krátkým nástupem jaksi nekoresponduje s naší únavou. Na zítra musíme vybrat něco kratšího.

Slaňujeme, motáme se do lan a užíváme výhledy.
Zpátky na nástupu. Proč jsme si jen mysleli, že to je krátký?
Podvečerní rozloučení s Corvarou. Sassongher (2665 m).

Ostrá polévka v údolí Prags

Guasborscht, M6 WI5, Rauhe Geisl – Pragser Tal

Po delším špekulování přejíždíme směrem k Toblachu a odbočujeme do známého údolí Prags. Od loňska nám totiž nedala spát elegantní linie, kterou jsme obdivovali, když jsme lezli v blízké eisklettergarten. Mixovou cestu s krkolomným názvem vzápětí přejmenováváme na GulášBoršč.

Romantika při měsíčku. I když je nástup krátký, začínáme pro sichr časně.
Vlevo Spitzborscht (M8 WI5), vpravo Guasborscht (M6 WI5).
Luky zkoumá začátek v temném koutě. Ledu tu bývá i víc.

Akutální info o podmínce jsme nenašli a tak nezbývá, než to jít okouknout. Ledu je v první délce poskrovnu. Přesto se Luky odvážně vydává to zkusit.

Nezbývá, než to zkusit.
Nástup po předskalí a šup do kouta.
Luky zevlí před klíčovým skalním místem.

Už předskalí prozradí, že to s kvalitou skály nebude žádná sláva a je potřeba dávat bacha, za co člověk vezme. Klíčový je ovšem traverz doprava a následný překrok do ledu. Luky bojuje a přebojuje, já to následně rozpačitě přesápám a ještě si v tom sednu.

Už v dobrém ledu po delikátním překroku.
Začátek druhé délky.
WI5 v dobrém ledu.

Druhá délka už vypadá lezitelněji, přesto si na ní netroufám a tak tahá opět Luky. Menší množství ledu odhalí první skobku a pak už je to po šroubech kolmáčem, který je naštěstí vždy po čase přerušený nějakým místem na odpočinek.

Estetické souznění ledu a dolomitu.
Druhá délka je dlouhá…

Nepříjemný je až dolez, který vede posmrkaným koutkem a hlavně končí traverzem po rozchrastané poličce. Tam se bojíme oba, ale za chvíli stojíme na druhém štandu. Napojujeme se doleva k linii hlavního ledopádu.

…a končí nepříjemným traverzem z koutku, kde se vybojím i na druhým. Fotil Luky, díky!
Luky zkouší led v třetí krátké délce, kde se Guasborscht napojuje do levé linie.

Poslední délka má být nejkratší a nejsnazší. Jenže ouha. Už do ní odpoledne svítí sluníčko a na kvalitě ledu je to jaksepatří znát. Měkota. Asi by to nějak šlo, ale bůhví a nejsme na překližce. Takže to balíme a jedeme dolů. První slanění je kratší, ale pak to vede skoro na celou délku lana luftem a to je zážitek!

Nakonec to kvůli špatnému ledu balíme a na poslední štand se podíváme jen takhle.
50 metrů luftem.
Do levé linie už svítí a na ledu je to znát.
Odcházíme s drobným restem a velkými zážitky.

Dolomitské ledobraní 2020

Podívejte se na krátký sestřih z třetí dolomitské ledosezóny:

Jakub

Author: Jakub

Zkouším všechno možné od lezení po skialp a nevalnou kvalitu maskuju univerzálností. Hodně fotím, občas něco natočím a hlavně jsem rád venku. Kromě čaje už mám rád i kafe a pořád ještě i brzké ranní vstávání.

2 Comments

  1. Pingback: Visuté zahrady Sellrainské |

  2. Moc nejsem na chození po horách, takže na ty fotky hor zírám s otevřenými ústy :-) Kluci od nás mě pořád ukecávají na výlety ale mě teda baví pořád víc to street ve městě… :-))

Napsat komentář

Required fields are marked *.



*