Ďáblovým hřebenem na Tacul

| 0 komentářů

Aiguilles du Diable. Ďáblovy jehly tvoří hřebenovku, která v Alpách nemá obdoby. Ano, existují delší i obtížnější túry, ale tato je jedinečná. Pět žulových prstů vyrůstá z bočního žebra Mont Blanc du Tacul a jejich traverz představuje exkluzivní alpinistický zážitek. A pro nás, čtyřtisícovkové fanatiky, dalších pět kousků jednou ranou.

Po ránu to pěkně křupe a drží. Držíme to v tempu.

Tahle ďábelská túra byla vyvrcholením našeho třídenního čtyřčlenného výpadu do Chamonix. Už jsme za sebou měli dvě vícedýlky v oblasti Kapucína, severku Tour Ronde a tak jsme se cítili dostatečně rozlezení a aklimatizovaní. Popravdě, s tím rozlezením jsme kapánek přetekli do únavy, ale v tu chvíli už nebyl čas si vybírat. Dali jsme budík na čtvrtou a doufali, že to projde.

V nástupovém, JZ kuloáru, předbíháme všechny ostatní. Tenhle tah se ukázal být klíčový.

Kroky se kolem stanů ozývaly už od dvou. My jsme zachovali klid a drželi se plánu. Dost dvojic mířilo na hřeben Kuffner na Maudit, který byl taktéž v epesní podmínce, několik ale mělo spadeno jako my na Jehly. Nepopírám, že skalní lezení není moje nejsilnější doména, a tak jsem se snažil přispět do týmového úspěchu aspoň trochu. Na nástupu dlouhým kuloárem jsme trochu šlápli do kroku a postupně předběhli všechny 4 skupiny před námi. Tehdy jsme ještě netušili, jak to bude zásadní k pohodovému průběhu dne. Do zářezu pod věží Corne du Diable přicházíme akorát na východ slunce a navazujeme se k prvnímu lezení.

Nad sedlem Col du Diable.
Pomalu to růžoví a navíc je v dálce krásně vidět finále hřebene Peutérey.
Lezeme na Corne du Diable. Je pěkná kosa a dole se tvoří dopravní zácpa.

Brzy ráno je ještě fest zima. První věž se slaňuje zpátky do sedla a zatímco lezeme, začíná se pod námi vytvářet slušná lezecká zácpa. Má to být lehký (3b), ale i tak se tu pár svižných kroků najde a bez jištění ani ránu. Výhledy v prvním oranžovém světle jsou skvělý, ale zalejzá za nehty a taky spěcháme pryč z lanové motanice. Od slaňáku kus na vršek, pak zpátky a do sedla a pak přes hlavy všech přítomných na další věž. S Lukym lezeme první, v patách jsou nám Standa s Rosťou. A před námi první delikátní kroky.

Fofrem dolů.
Na 2. věži, Chaubert , se naštěstí ujímáme vedení a hřeben máme od té doby jen pro sebe.
První ošemetné místo. Ale je to položený a za rohem jsou chyty.

Nástup do Pointe Chaubert začíná hladkou plotnou (5a), ale nakonec to naštěstí není tak horký. Brzy jsme na vršku, kluci nám funí na paty a tak fofrem slaňujeme do dalšího sedla. Čeká nás prostřední věž s originálním jménem Médiane a její věhlasný kout.

Na vrcholu Chaubert.
Standa s Rosťou dolézají na Chaubert.
Luky slaňuje pod Médiane.
Nalézáme do Médiane.
Luky drtí v obřím koutě až nahoru.

Tahle pasáž je klíčové místo, které musí překonat každý. Je to za 5b a v pohorách už docela výživný. Rveme velký boty do spár a soukáme se až cepíny na batohu jiskří. Po 15 metrech se dá z koutu dolézt doprava a možná to mít trochu snazší, ale to se dozvíme až posléze, takže to Luky natáhne 40 metrů direkt a máme o zážitek víc. Tenhle úsek je fakt famózní.

I Standa si rochní v montblancké žule.
V „letterboxu“ na Médiane.

Pár metrů pod vrcholem jehly Médiane je skalní okno, z kterého vede slanění dál. Hecnem se ještě na tu krátký boulder vzhůru, protože máme trochu náskok a pak už zase jedem dolů. Plných (a vzdušných) 30 metrů do sedla Carmen.

Výlez na špici Médiane.
Výhled z Mediane zpátky na Chaubert. Vzadu Grandes Jorasses.
Zase dolů. Vzdušných třicet.
Standa slaňuje z Médiane.
Nástup ze sedla na Carmen.

Ve stínu je ještě kapánek posněžíno a pomrzlo. Ve sparách (4b) to chce opatrně, ale brzy jsme pod druhým z vrcholů Carmen. Odtud už zase vede slanění, ale já agituju za dolez na špici. Luky velkoryse svolí, že si to mohu vytáhnout, když tak moc chci.

Cestou na Carmen.
Mezi vrcholy Carmen.
Odtud se slaňuje z Carmen…
…ale ještě je potřeba vybojovat vršek. Skoro to vypadalo na drama. Fotil Rosťa, díky!

Erární friend a římsa v levé stěně mě lákají nad solidní propast. Dvakrát se do toho nasoukám a se staženým zadkem zase vysoukám. Než dokončím tuhle anabázi, doženou nás kluci a Standa navrhuje, ať to zkusím hřebenem a plotnou zprava. Beru lezky. Skobka na mě čeká až za 5 metrů, ale jinak to jde nečekaně snadno. Luky mě trochu naštve, když to mnou vyběhne v pohorách jakoby se nechumelilo. Slaníme zpátky a pak ještě 2x. Stojíme v sedle pod pátou věží.

Luky dolejzá na vršek Carmen.
Isolée ze SZ. Kuloárem vlevo se věž nastupuje i obchází.

Výstup na Isolée už je fakultativní. Dá se snadno obejít kuloárem, ale my to chceme prubnout. Těžko se odhaduje, kudy přesně to vede, ale nějak se toho snažíme z popisu vypátrat a nakonec nacházíme onen převislý lopuch. Už máme lezečky, taky unavený ruce a těžký bágly. Armand Charlet v roce 1925 neměl lezečky a tak musel mít sakra silný ruce!

Luky hledá cestu na Isolée. Nejdřív trocha ledu a pak 5c. Z roku 1925 od Armanda Charleta, takže klasa je jasná!
Funím nahoru. Fotil Luky, díky!
Už v lehkým.

Vrcholem Isolée končí jehlový pětiboj, ale je ještě potřeba dostat se na Tacul a pak ke stanům. Popis hlásí jedno 30metrové slanění, ale když vidím konce lan houpající se ve vzduchoprázdnu, trochu zaváhám. Naštěstí najdu i ten autorem zamlčený podvrcholový slaňák a brzy jsme na pevné zemi. Ještě si dopřejeme jeden 20minutový zásek na další bezejmenné věži, který nás málem stojí lano a pak už jdeme sólo.

Slaňujeme z Isolée. Jedno z vršku a pak jedno na plných 30 metrů.
Teď to ještě nějak dorvat na Tacul. Už jsme trochu unavený.
Tea time. Máme skoro hotovo a náskok, tak si dopřáváme.

Došla nám voda, tak si vaříme. Tři litry, ať to máme s plným komfortem. Pak už jen funíme sněhem a troškou skály na Tacul. Lezecký adrenalin došel a únava tří dnů se hlásí o slovo. Na vršku jsme rádi, že jsme na vršku.

Finále na Tacul.
Ďáblovy jehly sotva vykukujou z mlhy.
Od teď už jen po sněhu.
Estetický sérak ne hřebeni Taculu.
Tacul, Maudit, Blanc.

Na sestupu nepotkáme ani nohu. Je už pravda pokročilá odpolední doba, ale i tak je to v těchto končinách unikum. Pod kosmickou chatou dokonce nevidíme ani jeden stan, což trochu napovídá, že už tolerance v tomhle místě není co bývala. Zato tu na nás čekají kluci a tak to spolu kolegiálně dotáhneme po 14 hodinách ke stanům. Poslední protisvah už trochu bolí. Další den máme sice volno i objednané počasí, ale síly nám vystačí jen ke sbalení a doploužení se k lanovce. Tenhle výlet byl výživný a povedený. Díky kluci!

Nikde nikdo.
Midi vykouklo.
Těžký závěr túry. Po třech dnech už jsme kapánek jetý.
Jakub

Author: Jakub

Zkouším všechno možné od lezení po skialp a nevalnou kvalitu maskuju univerzálností. Hodně fotím, občas něco natočím a hlavně jsem rád venku. Kromě čaje už mám rád i kafe a pořád ještě i brzké ranní vstávání.

Napsat komentář

Required fields are marked *.



*