Hřebenem Watzmannu

| 1 komentář

Tuhle akci spunktoval Luky a dokázal pro ni nadchnout tolik lidí, že mě přibral jako druhého průvodce. Mohl jsem tak dotáhnout jeden rest z loňska, zopáknout si jeden dávný retrovýlet a hlavně jsme si mohli všichni užít fantastický hřeben masivu se zvučným jménem.

Vypadá to jako úcta k vyšším silám, ale napůl cesty k Watzmannhausu jsme zastavili hlavně kvůli hospodě.

Itinerář jsme měli naplánovaný klasický. První den na Watzmannhaus, druhý den na chatu Wimbachgries, třetí den k St. Bartholomä a loďkou do Schönau. Jenže ouha. Nejen, že na druhý den odpoledne hlásí potopu světa, ještě navíc nás na druhé chatě nechtějí ubytovat v tak velké skupině, která není z jedné domácnosti. Vypadá to, že do horského plánování musíme zasadit novou proměnnou. A teď to budeme muset dokroužit celé během druhého dne.

To je pořád u tý hospody. Jak napovídá cedule.
Kolem malýho Watzmannu valíme na chatu.

Je vedro. Pátek je údajně nejtropičtější den tohoto roku. Zodpovědně doplňujeme tekutiny i cestou a v podvečer otevíráme dveře Watzmannhausu. A nasazujeme roušky. Německá striktnost se prosazuje i v tomto směru. I na záchod ve dvě v noci pouze se zakrytými dýchacími cestami. Venku, na terase, s půllitrem v ruce, panuje naštěstí klid, mír a pohoda.

Tady budeme bydlet. Roušky nasadit.
Zítra to píšou na 10 hodin. Jenže my chceme ještě o 10 km dál.
Takže je třeba pořádně si dáchnout.
Malebnej wintráč a cesta na Hocheck.
Zapadá a na terase je fajn.
Nejlepší je co nejdýl vydržet venku, protože tady je to bez restrikcí.

Ještě není ani půl šesté, když bez standardní snídaně vyrážíme. Rádi bychom si dopřáli, ale dnes nebudeme mít času nazbyt a štreka je dlouhá. Stoupáme a doufáme, že vyjdou ty optimističtější předpovědi hlásící déšť až v pozdním odpoledni. Kolem osmé zdravíme první kříž na severním vršku, Hochecku a štelujeme se do sedáků.

To už leze z druhý strany. Jsme už notný kus nad chatou, když svítá.
Dvě hodiny na Hocheck jsou únavná dupárna a všichni už se těší na trochu toho lezení.
Částečně zajištěný hřeben začíná u bivakovací boudy pod vrškem Hocheck.

Následující 3 hodiny si užíváme. Hřebenovka Watzmannu se vlní nahoru a dolů, tu s lanem, tu bez něj, občas je to slušné lezení, občas choďák. Od každého trochu a k tomu nekončící výhledy na všechny strany. Počasí zatím ukazuje to nejhezčí, co si můžete v horách představit.

Ve strmějších úsecích je ocelové lano.
Tu a tam je kus lezení bez lana.
Ráno jak ze žurnálu.
Mittelspitze na dosah.
Parádní plotny pod prostředním vrcholem.
Hrátky se světlem #1
Hrátky se světlem #2
Na prostředním vršku jsme za necelou hodinu.

Na prostřední, nejvyšší vrchol, Mittelspitze je to bezmála hodina a kdyby to člověku jako cíl stačilo, je rychlejší se otočit a vrátit se po stejné cestě. To bychom se ale ochudili o notnou porci zábavy (a námahy) a tak pokračujeme na jih. Obloha dlouho nedává žádné známky zatahování, ale o to rychleji to pak přijde. Před Südpitze se začínají vařit mraky, pak se to jen velkoryse roztrhne na společnou fotku a zbytek dne strávíme v mlze. Ještěže už na sestupu.

Valíme dál, ještě toho máme dost před sebou.
Cestou na jižní vrchol s výhledem na Königsee.
Občas jsou i ty „béčka“ docela výživný.
Südspitze uprostřed, Vysoké Taury na obzoru.
Jdeme dolů, abychom mohli zase nahoru.
Kolem jedenácté jsme na Südpitze a mraky mezitím uvařily slušnou deku.
Nikoho jsme nepoztráceli.

Sestup ze Südspitze na jih je dlouhý. A nepříjemný. Jen vidina stahujících se mraků a skutečnosti, že to za nás nikdo neodšlape, nás žene dolů. Nakonec se rozhodujeme pro návrat údolím Wimbach, což má hned dvě výhody. Je to pohodlnější a rychlejší a hlavně — po cestě jsou hned dvě hospody. Většina naší party nechápe, jak jsme mohli zvažovat jinou variantu.

K Wimbachbrücke přicházíme v různém stupni promočení závislém nepřímo úměrně na rychlosti chůze a přímo úměrně na počtu piv po cestě. Poté svižně vyřešíme logistický rébus s auty a pak už se všichni těšíme na teplou sprchu.

V neděli testujeme ferraty na Grünsteinu. Tady Luky v dolním déčkovém úseku.

Nejdřív jsme do toho moc nadějí nevkládali, ale neděle nám nakonec po divoké noci přichystá ucházející počasí, takže nezbývá, než jít zase do terénu. Tentokrát si dopřejeme kratší nástup a více lezení. Na vršku Grünstein, který dělá čest svému jménu, je namotaná zajištěná cesta obtížnosti C a na nástupu a v závěru se nabízí ještě pár výživnějších variant. Skupinově vyzkoušíme většinu z toho a užijeme si tak i třetí den více než dosytosti.

Zdrhací jednosměrka.
Hlavní linie je za C, na pohodu.
Vysoký hory jsou v mraku a my jsme po předchozím dni spokojení s tímhle výklusem.
Zpestření po cestě.
S Jirkou a Pavlem testujeme ještě horní éčko. Výživný. Pak to pivo chutnalo ještě o něco líp.

Díky všem za parádní akci a nasazení!

Jakub

Author: Jakub

Zkouším všechno možné od lezení po skialp a nevalnou kvalitu maskuju univerzálností. Hodně fotím, občas něco natočím a hlavně jsem rád venku. Kromě čaje už mám rád i kafe a pořád ještě i brzké ranní vstávání.

Jeden komentář

  1. Pingback: Z Bishornu na Weisshorn a zase zpátky |

Napsat komentář

Required fields are marked *.



*