Národní park Ecrins s rozlohou přes 900 km² toho nabízí mnohonásobně více, než se dá stihnout během jedné výpravy. Rozhodování nám naštěstí výrazně usnadňuje přelom sezóny, kdy jsou špatné podmínky prakticky na cokoliv. Což nám opět garantuje hory bez lidí a my se vydáváme prozkoumat okolí dalšího ikonického vrcholu Meije.
V listopadu si místní hory užívají zaslouženého odpočinku. Silnice na Col de Galibier je zavřená, stejně tak chaty rozeseté v údolích a na horských hřebenech. Lyžařská centra se sice pomalu připravují na nadcházející sezónu, ale něco podstatného jim stále ještě chybí. Ani o kempu v osadě Pied du Col se nadá říci, že by praskal ve švech. Není tu ani noha. Parkujeme na konci silnice mezi kopicemi štěrku a kráčíme pohodovou pěšinkou k chatě s nezapamatovatelným a nevyslovitelným jménem Refuge de l’Alpe de Villar-d’Arène.
To nahoře je jen Winterraum (krásný a útulný), samotná chata je jak vystřižená z osmdesátek a tak se do fotoreportu bohužel nepropracovala. Navzdory krátkému úseku, kdy se po cestě více bruslilo než šlo, byla až doposud trasa nenáročná a příjemná. Odbočkou do stinného bočního údolí se situace výrazně mění. Začíná sněhová epopej sestávající z klopýtání mezi zasypanými kameny a závějemi. Trvá více než šest hodin, než otevíráme dveře Refuge du Pavé, která spíše než horskou chatu připomíná příbytek dělníků na Uralu.
Interiér naštěstí naše obavy rozptýlí. Renomé se zvýší nejen tím, že se jedná o stylovou lezeckou chatu plnou nákresů a reportů a že na stěně visí fotka na které je Kea a Mt. Aspiring… úsměv na tváři nám vykouzlí především zjištění, že tu jsou plynová kamna! Po chvíli špekulování se nám podaří je rozchodit a i když cenné teplo sprintem mizí mezi spárami, kterými je chata prošpikovaná, užíváme se tohoto nadstandardního komfortu.
Ráno přichází toliko oblíbený alpine start. Ještě za tmy stoupáme východními svahu směrem ke skalnímu hřebeni a sedlu Corne des Chamois. Místy se dost boříme a ještě o něco víc nadáváme. Konečně jsme na „pevné“ zemi a místo studeného sněhu se začínáme mazlit s kropenatou žulou.
Svítání nás zastihuje na jižním hřebeni kousek pod vrcholem Pointe des Chamois (3315 m). První ranní paprsky akorát olizují elegantní věže Meije a my se těšíme z dobrého načasování. Kromě kochání u vrcholové pyramidy stihne Kristina ještě empiricky prověřit kvalitu místní skály a pak už si to štrádujem sněhovým svahem zpátky na chatu… čeká nás ještě daleká a mrazivá cesta do údolí. Ale nejdřív si ještě aspoň na chvíli užijeme ta kamna…
