Paynes Ford – Mekka lezení

Slunce už nám dva týdny svítí, přes den se schováváme do stínu a vychutnáváme si údajně nejlepší novozélandské vápencové lezení. Ne jeden či dva dny, jsme tu již přes týden a rozhodně se nenudíme. A ty výhledy!

A jak jsme se sem vlastně dostali a proč již nepracujeme v outdoorovém centru v národním parku Tongariro? No schválně si zkuste představit následující situaci. Po deseti dnech velmi příjemného cestování máme domluvený sraz s manažerem outdoorového centra. Nepříliš přívětivě nám vysvětlí, co a jak a nechá nás podepsat milion různých papírů, že umíme řídit auto, že jsme obdrželi klíče, na používání jejich mini lezecké stěny se dokonce musíme nechat přezkoušet. Přesuneme se do naší chajdy a jsme zvědaví, jaký bude další průběh. Večeříme i snídáme ve velké místnosti společně s instruktory a asi stovkou dětí. V 8 hodin ráno nám začíná pracovní doba. Meeting pro instruktory, my sedíme v koutku jako pecky a po půl hodině jsme posláni do dílny. Přívětivý postarší chlapík Peter nám sdělí, že si máme nejprve dát kávu nebo čaj. Před devátou nezačínáme. Unaveni z cestování si říkáme: „Fajn, tady to bude relax a pohoda.“ Když však po třech hodinách pracovní doby neuděláme téměř nic, začínáme se trošku nudit. Odpoledne probíhá ve stejném stylu. Asi 5 – 8 „coffee breaks“, vůbec nic se neděje, sedíme v ledové kůlně a Peter vždy vymyslí práci max. na 15 min. Tohle je pro nás trošku silné kafe. Jak to tady vydržíme 3 týdny? Večer se bavíme se dvěma dobrovolníky z USA, prý je to skoro vždy takhle v pohodě. Další den dopoledne jsme odveleni do kuchyně, ale situace je stejná. A odpoledne zase coffee breaks, no jo, nemáme pracovat tak rychle. Tak to ne, rozhodujeme se s Jakubem docela rychle, zítra zajdeme za šéfem, dostáváme sice luxusní jídlo, můžeme se každý den sprchovat v teplé vodě a zatopit si v krbu… ale tři týdny se tu přeci nudit nebudeme, připadáme si tady úplně zbytečně, spíše na obtíž.

Následující den už jsme opět volní a frčíme na jih s malými přestávkami až do Wellingtonu. Nesmím zapomenout na Titahi Bay, údajně je zde nejméně 40 cest, to by bylo, abychom si nezalezli. Skály pěkné, těsně nad mořem, ale království za jakékoliv jištění či řetěz pro slanění. Slavnostně jsme si přelezli jednu jedinou cestu, dlouhou, luxusní, ale Severní ostrov nás lezecky tedy vůbec nepotěšil. Žal zapijeme novozélandským vínem přímo na pláži, jako náhradní program docela fajn :-)

Ve Wellingtonu strávíme dva dny, kulturně, jak se na správné cestovatele sluší a patří. Návštěva obrovského a moderního muzea Te Papa nám zabere půl den, nevynecháme ani prohlídku parlamentu, nákupní třídu a nedělní dopolední trhy.

A večer trajektem hurá na Jižní ostrov!!!

Na Jižní ostrov si necháváme podstatně více času, řekněme tak 8 měsíců. Mají tu totiž mnohem více hor, skal a zajímavějších treků. Začneme pěkně od severu. Abel Tasman National Park se nachází v severozápadní části ostrova a je to nejmenší NP Zélandu. V Golden Bay parkujeme auto a na 4 dny se vydáváme na jeden z nejhezčích treků – Abel Tasman Coastal Track. Trasa vede i po plážích a skrz zálivy, které je možné projít jen za odlivu. Nádherný zlatý písek a úžasná barva moře. K tomu si představte místo českých listopadových plískanic tak 25 ^oC a slunce nepřetržitě od rána až do večera.

Pohodový výlet s poměrně lehkým batohem a krásným počasím. Většina cestovatelů vyráží jen v sandálech či s malým batůžkem a zpátky si stopne water taxi či objedná vrtulník. My volíme trošku delší, ale za to podstatně levnější způsob. Napojujeme se na Inland Track vedoucí vnitrozemím. Abychom se k večeru nenudili, naše jedna etapa je na deset hodin, ten večer už nám náš trek nepřipadá tak pohodový. Další dva dny se zanoříme do džungle a chvílemi nám připadá, že už se nevynoříme. Pěšinka se klikatí, přelézáme padlé kmeny, vyhýbáme se liánám, kořenům a velkým pařezům. Když makáme, pohybujeme se rychlostí někdy až 3 km za hodinu! Po čtyřech dnech se znaveni, ale spokojeni vrátíme k autu.

Odpočinek? Není čas, skály volají. A jsme tady, na okraji Abel Tasman National Park, v Paynes Ford.

Po několika dnech se přeci jen rozhodneme pro odpočinkový den. Dopoledne nám to nedá a stavíme se v jeskyních s naprosto úžasnou krápníkovou výzdobou. Jsou jich tu tisíce!! Nikdo to nehlídá, nic není ulámaného, zadarmo. Jen u vchodu je výstraha, že si člověk má vzít čelovku, že to může klouzat, a že by se nic nemělo ničit.

Autem pokračujeme dál na Farewell Spit, nejsevernější výběžek Jižního ostrova a nejdelší výběžek z písku na světě. (Novozélanďané si u všech atrakcí a zajímavostí hrozně moc potrpí na různá nej … až je to úsměvné). Chystáme se na pohodovou romantickou odpolední procházku po pláži, pak přes duny a přes další pláž zpátky. Celkem 6 km, podle cedulí na 1,5 hodiny. To zní dobře, ne?
Fouká vítr, až nepříjemně nám jemný písek masíruje lýtka. Jakmile vstoupíme do písečných dun, začne ta pravá „romantika“. Boční vítr je tak silný, že jdeme v předklonu a občas jsme nuceni postupovat bokem napřed. Písek máme zanedlouho všude, ve vlasech, v očích i přes brýle, mezi zuby. Raději už ani nemluvíme a mlčky se brodíme tím zatraceným zlatým jemným pískem. Konečně se dostaneme na druhou pláž, bojujeme proti větru, seč nám síly stačí. Asi jsme si vybrali zvláště povedený den, procházka nám totiž netrvala 1,5 hodiny, ale skoro 3! A těch sil, co jsme tam nechali! Odpočinkové dny se nám nějak moc nedaří.

Další den se vydáme na často fotografovanou pláž Wharariki Beach. Nebýt toho příšerného větru, tak by se nám líbila. Nicméně dojem vylepšil velký rozvalující se tuleň! Jen necelých 15 metrů od nás :-) Prý tu žijí celé kolonie. No, a jelikož už jsme si odpočinkový den včera vyčerpali, odpoledne už zase lezeme po skalách.

V neděli se přesouváme, kam, to se nechte překvapit, my to zatím taky sami nevíme.