Tuhle hřebenovku vychválil ve svých tipech v okolí Chamonix Zoban a tak bylo jasný, že na ni chtě nechtě musíme vyrazit. Navíc se nám to akorát hodilo do plánu jako kratší a technicky méně náročná túra na rozhejbání v nejistém počasí. A i když si s námi mraky chvílemi pěkně zahrávaly, vyšel z toho parádní den a je jasný, že jsme u přehrady Émosson nebyli naposled.
I když se toho za poslední roky změnilo mnohé, našel si na mě Luky ve svém nabitém rodičovsko-aspirantském létě i letos čas. Co naplat, že ten týden rozmarného léta nesliboval zrovna nejtutovější počasí. Beztak jsme na žádné velkolepé túry tentokrát neaspirovali a řekli jsme si, že to vezmeme postupně, den po dni. Dali jsme si sraz u přehrady Émosson a na úvod jsme si vybrali traverz hřebene Perrons (AD) na hranici Švýcarska a Francie.
Ranní nástupová procházka se odehrála v idylickém počasí, s nádhernou kulisou vodní nádrže a v družném rozhovoru. O to větší byl šok, když jsme přišli na hřeben. Ve větru a s rychle se stahujícími mraky jsme bleskurychle nahodili mikiny a jen o pár minut později i bundy. Z pohádkového Švýcarska nás to rychle teleportovalo na tatranský hřeben s nulovou viditelností. V mlze tápeme, kudy dál.
První úsek ze sedla mezi vrcholy Van směrem na Grand Perron je turistika po hřebeni, ale asi v polovině přichází exponovaný úsek. Za mrholení, které nabírá na intenzitě, chvíli špekulujeme, kudy a jestli vůbec dál. Jen marně lovíme radarové snímky a tak se navážeme a pokračujeme. Za chvíli jsme zase v lehkým, za další chvilku na vršku Perron a za ještě další chvíli už svítí slunce!
Třemi slaněními se dostáváme do sedla Enclave a za ním pokračujeme na další z vrcholů, Vouilloz. Mraky se pořád honí, ale skála už je naštěstí suchá. Jasná výhoda tohoto počasí je ta, že máme hřeben sami pro sebe.
Poslední v řadě vrcholů je nevyslovitelný Pointe de l’Ifala. Na něj nás čeká zprvu strmější lezení s lanem, pak už jen vyhlídková hřebenovka. U skromného dřevěného křížku lezecký terén končí a tak kromě helem balíme fidlátka. Ze sedla Van nám to sem trvalo i s drobným zadrbáním 2 hodiny.
Jako většina ostatních nemáme sestupy v lásce, ale v tomhle případě je třeba uznat, že návrat vede krásnou krajinou, která negativní emoce úspěšně přebíjí. Luky dokonce ani jednou výjimečně neřekne „fucking trekking“. V brzkém odpoledni jsme zpátky u přehrady, já se ukládám ke šlofíčku, Luky jede za holkama. Rozhodnutí, jak naložit s propršeným zítřkem, necháváme zkušeně na ráno.
