Blankytně modrá už je pasé. Tuto sezónu frčí hnědá. A protože pečlivě sledujeme trendy, zahajujeme s Elzou naše čtyřdenní ledolezecké působení v Bletterbachu. Lokalitě, která vypadá jinak než cokoliv, co jsme dosud za mnoho výprav do Dolomit zažili.
Sníh na sebe tuto zimu nechá čekat. Ale my si nestěžujeme. Hlavní ingrediencí pro naše výlety do hor totiž musí být slunce a zbytku už se rádi přizpůsobíme. Jo a taky rádi jezdíme objevovat nový místa. A i taková lze naštěstí stále najít i pro jednodenní výlet.
Dodržujeme tradice. A sněhová podmínka bohužel taky. Proto nám i tuhle zimu nezbylo, než vyrazit stejně jako vloni o adventu do Alp bez lyží, po svých. Zkusili jsme tedy aspoň vystoupat o něco výš, na nejvyšší vršek Haller Mauern, abychom se nějakého toho sněhu vůbec dočkali.
Tu říjnovou neděli jsme mysleli, že jedeme opět tradičně do Berchtes, ale pak jsme zjistili, že kopce u Bad Reichenhall patří oficiálně ke Chiemgauer Alpen. Tím jsme si odbyli intelektuální osvětu a mohli jsme jít na lezení. V JZ stěně Rabensteinu jsme si vyhlídli cestu s krkolomným názvem Die Schönheitskönigin von Schneizlreuth (6, 165 m), kterou reporty vychválily do nebes termíny jako „superschöne Plaisir-Klettertour in überraschend festem Fels“ a tak bylo potřeba ověřit, jestli si zas nevymýšlí.Celý příspěvek →
Tímhle výletem padl další historický milník. A vzhledem k tomu, že jsme lezli pětkovou cestu, tak se nejedná o zlomový okamžik horolezectví, ale náš osobní. Po 7 letech jsme si s Kristinkou vyjeli do hor na 2 noci. Sranda, možná si řeknete, ale zkuste si hlídat 3 rozdováděný děti a změníte názor a oceníte výkon našich maminek. A vážný je to i pro nás, protože jsme si mohli vybrat vzdálenější a delší túru.
Po příjezdu z Taur jsme doma ani nevybalovali auto. Přečkali jsme deště, doplnili zásoby a vyrazili zase na jih. Tentokrát jen kousek, do oblíbeného Štýrska, užít si dva dny vandrování v okolí Eisenerz.
To bylo zase špekulování! Kam pojedeme? Bude tam hezky? Kde budeme spát? Co tam budeme u všech všudy dělat? Rozluštit tuhle rovnici bylo tradičně zapeklitý, ale nakonec jsme všechny neznámé odhalili a výsledek byl následující: Vysoké Taury + Sluníčko + Stan + Výlety=spokojená rodina (minimálně chvílemi).
Po mrazivém kryoalpinismu minulých dní a vidině přetrvávající vrtkavé předpovědi jsme se rozhodli strávit zbytek týdne ve spodní polovině údolí Chamonix. Chuť po dlouhém lezení a platné permice na lanovky zůstávaly a tak jsme vyrazili na linky, kde jsme využili oboje.
„Já si myslím, že jsme dost starý na to, abychom si už vylezli toho Capucina,“ navrhne Luky když plánujeme další dny. V mém případě teda spíš platí „dokud tam ještě vylezu“, ale chuť užít si na tomhle legendárním žulovém hřišti je samozřejmě veliká. Kolem nejznámějšího kusu skály v Chamonix jsem dosud chodil s velkým respektem, ale když je příležitost nechat si to natáhnout, není důvod váhat. I když jsme ale vybrali nejlepší den, co se předpovědi počasí týká, pořád to bylo od ideálu dost daleko…
Tuhle hřebenovku vychválil ve svých tipech v okolí Chamonix Zoban a tak bylo jasný, že na ni chtě nechtě musíme vyrazit. Navíc se nám to akorát hodilo do plánu jako kratší a technicky méně náročná túra na rozhejbání v nejistém počasí. A i když si s námi mraky chvílemi pěkně zahrávaly, vyšel z toho parádní den a je jasný, že jsme u přehrady Émosson nebyli naposled.