S Elzou už jsme navštívili zimní Dolomity mnohokrát. Proto jsme letos chtěli, kromě radostného tesání, objevit i doposud neznámá místa. Když nám Luky doporučil linku Trei Magi, která je navíc ve stěnách nejvyšší hory Dolomit, dlouho jsme neváhali a rozhodli se podívat se těm Třem kouzelníkům z Marmolady na zoubek.
První den v Bletterbachu zanechal na Elzově vybavení notné stopy a tak trávíme popřejezdový večer v sedle Fedaia vyspravováním a přípravou. Lepíme díry na oblečení, přenastavujeme mačky na nerozpadlé boty a snažíme se zresuscitovat hroty starých cepínů, abychom je mohli zase zmastit v mixech. Když to vypadá, že máme všechno naladěný, jdeme spokojeně na kutě.
Ještě za svitu čelovek začínáme ukrajovat výškové metry po sjezdovce, dneska kromě cepínů vyvětráme i skialpy. Za zhruba půl druhé hodiny přicházíme pod nástup a to akorát včas, abychom mohli obdivovat fantastické svítání s výhledem na Piz Boé. Škoda jen že si sluníčka dneska neužijeme ani zbla. Co nás naopak těší je fakt, že nás dvojice místních velkoryse pouští před sebe a my můžeme bez čekání naplout do první délky.
Trei Magi je ideální linka pro vychytralce, jako jsem já. Skoro každá lichá délka je těžká, každá sudá lehká. Není třeba dlouze váhat, kdo začíná. Elza bravurně vyskotačí první mixovou delikátní pasáž, kde už ledu mnoho nezbývá a já mohu chrabře prošlapat následující zasněžený žlab. Natáhnu to na našponovanou plnou délku, štanduju pod kolmým ledem a na řadě ja zase Elza.
3. délka je sice předtesaná (díky za to), takže aktuálně asi nebude za WI5, ale i tak je to fantastické, exponované a zábavné lezení. Z kolmého ledu se překlápí do úzkého koutku, který je zpestřený přívaly sněhu od další dvojice lezoucí nad námi. Po téhle parádičce následuje opět sněhohrab.
Boulder od štandu do páté délky vypadá docela výživně, ale Elza rychle najde rychle správnou sekvenci po malých stupech, a já to po něm zkušeně zkopíruju. Následuje zase žlab zpestřený průlezem skalního okna a už visíme na nejméně pohodlném štandu, kde se, jako na potvoru, musíme ještě prostřídat se slaňující dvojkou.
V sedmé (pro nás šesté) délce se komín zužuje, je docela akrobacie se tu vymotat a rozhodně nám to přijde náročnější než M3. I tak je to ale zábava. Na dalším štandu se ale shodneme, že se nám to závěrečné čistě skalní délky nechce a frčíme dolů. Na lyžích jsme u auta v cuku letu, vaříme kafe a jedeme o led dál. Tentokrát to máme jen kousek.
Sjíždíme serpentiny za sedla Fedaia směrem na východ a dřív než se stihne zahřát motor, jsme u cíle. Z mostu nahlížíme do soutěsky Sottoguda a ukazuje se nám hned nejpopulárnější zdejší led, třídélkový Excalibur (WI 4+, 100 m). Jedem ještě okouknout vstup do soutěsky a pak se jedeme ubytovat na nekonfliktní parkoviště u hlavní cesty.
Dneska nemusíme nijak extra spěchat, od auta to máme do soutěsky 5 minut. Procházka Sottogudou je krásná i bez lezení a taky je tu zima jako v psírně. Okukujeme jednotlivé ledy cestou, ale míříme na Excalibur, kterým chceme začít, pokud bude volný.
V závěru soutěsky zjišťujeme, že led máme volný a taky to, že klíčové místo výstupu bude nástup za sucha. To se nám nakonec s pečlivostí daří a užíváme tesání v hodném ledu. Tentokrát se odhodlám k natažení aspoň jedné délky, Elza to pak doťukne a můžeme z erárních štandů ve skále valit dolů.
Ještě obtížnější než nástup se ukáže být poslední slanění. Snažím se udržet lana v suchu na sobě, ale ty se mi díky půlloďáku tak motají, že se z toho dole tak tak dostanu. Při stahování samozřejmě kus jednoho fousu beztak skončí v potoce a ve vteřinách se obaluje ledovým krunýřem.
Jak správný turisti svačíme na lavičce, ze které máme výhled jak na Excalibur, tak na borce, kteří nacvičují drytool. Elzu ale zaujme ještě třetí linka, blízký krátký mix, který později rozklíčujeme jako Kill Bill (WI 5). Občerstevný do toho naplouvá a mě následně také ukecává, ať to zkusím aspoň na rybu. Musím pak uznat, že to je pěkný delikátní lezení.
Jako třetí dnešní kousek vybíráme Cascata del Sole (WI 3+) hned v úvodu soutěsky. Čeká nás nejdřív další vypečený přístup přes potok a potom dvě délky příjemného lezení. Ledu je tu evidentně výrazně méně, než je obvyklé, ale i tak je lezení příjemné a bezpečné. Natahuju prvních 40 metrů do štandu vpravo, pak pokračuje Elza, zase diagonálně a do strmého výšvihu na další erární štand.
Pak námi led ještě pokračuje, ale už je to turistika a tak jedeme dolů. Vyjde to akorát těsně na 60 metrů na jedno slanění a tentokrát už nás mokré lano tolik netrápí, protože pro dnešek máme splněno.
Než se rozloučíme s Dolomity, jdeme ještě na krátkou vycházku ve Val di Fassa. Tady nám dvojice místňáků doporučila linku Dust in the Wind, ale při obhlídce usuzujeme, že si tohle parádičku necháme na jindy a vydáváme se na delší přejezd k severním sousedům.
