Na čtvrté lezení našeho lednového výjezdu se s Elzou přesouváme do Ötztálu. Jako moderní fotři vybíráme tuhle destinaci podle Instagramu a tenhle progresivní přístup se nám vyplácí. Na macatým ledopádu užíváme parádní lezení ve slušný podmínce a jako bonus máme ještě opalování, což se při této lezecké disciplíně poštěstí spíše výjimečně a předchozím dni v mrazáku Sottogudy je to příjemná změna.
Chvíli nám trvalo, než jsme k ledu Eisenlehnfall (WI5) zjistili info, ale nakonec se zadařilo. Parkujeme u Winklen na samém konci potoka Eisenlehnbach a vzhledem k jeho názvu a vyšlapané stezce doufáme, že ráno zmákneme přístup hladce. Dáváme budíka na brzo a ještě za tmy šlapeme vzhůru.
Nejdřív kráčíme po příjemné pěšince, ta se ale následně nastrmuje a nakonec přibývají ledové pasáže. I když je hlavní stěna ještě kus nad námi, shodneme se v jeden okamžik, že by nebylo od věci obout mačky a nakonec uznáme, že je i sólování zbytečná frajeřina a navážeme se. Prvních 60 metrů natáhneme postupově, pak to nějak dorveme na průběh a tak je z toho přístupu nakonec pěkných cca 150–200 metrů v terénu WI2–3.
Konečně jsme pod hlavní katedrálou. Ledu tu podle popisu loňských let bývá i podstatně víc, ale i tak to nevypadá vůbec zle. Dokonce ani já se nebojím a to už je co říct. Bereme to levou částí asi čtyřkovým terénem.
Kromě příjemného lezení nám úsměv na tváři vykouzlí i sluníčko a aby toho nebylo málo, daří se mi zaštandovat v krásné a pohodlné jeskyňce, která chrání před kapající vodou. Ledolezcovo srdce plesá!
Druhou délku natahuje Elza napříč ledopádem ještě víc doleva do stínu. Tady je led chráněný pořed slunečními paprsky a je v nejlepší kondici. Při pohledu na kolmáč v další délce se z toho moc nevidím a tak Elza velkoryse pokračuje na čelbě, opět pěkně na sluníčko.
Po třetí délce začínáme slaňovat. Terén dál už je aktuálně turistika a bůhví jestli bychom pak měli za co slanit. Trefujeme krásně erární hodiny v polovině druhé délky a od nich to s velkou opatrností vychází až k nástupu.
Slaněním hlavního ledopádu sestup zdaleka nekončí. Naopak, začíná ta dobrodružná část. Sestupujeme po orograficky pravém břehu strmým svahem, v položenější části pak traverzujeme ledopád a přicházíme k stromku, za který lze dobře slanit. Jedeme na plnou délku k dalšímu stromku, či spíše většímu křoví a odtud se už zdárně dostaneme až v batohům. Mačky si po ranní zkušenosti raději necháváme až skoro k autu a v brzkém odpoledni už si vychutnáváme kafe a dobroty na lavičce i expediční káry. Tenhle den (a výlet) se za povedl, díky Elzo!
