Po mrazivém kryoalpinismu minulých dní a vidině přetrvávající vrtkavé předpovědi jsme se rozhodli strávit zbytek týdne ve spodní polovině údolí Chamonix. Chuť po dlouhém lezení a platné permice na lanovky zůstávaly a tak jsme vyrazili na linky, kde jsme využili oboje.
Tentokrát nemáme žádný sprinty. V klidném ránu si došlápneme k lanovce, vyvezeme se na Brévent a sestupem na sluníčku dojdeme k dosud neznámé skále zhruba na půl cesty k Planpraz. Dnešním cílem je sportovka Catyoucha man (6a+, 200 m). Jedno lano, pár presek a šlus.
On-sight tady nepřipadá v úvahu, protože se cestou slaňuje dolů. Lepší by byly dvě padesátky, ale my jsme líný a tak nezbývá, než párkrát přesednout u postupového nýtu. Zatím se kolem nás ještě válí mlha a skálu zdobí v porovnání s Capucinem výrazně víc vegetace, takže nadšením nepřekypujeme, ale věříme, že to ty hvězdičky v průvodci nedostalo omylem.
Když se nám velice nemetodicky podaří slanit k začátku cesty, mraky se začnou rozpouštět. Nejtěžší je neobalit si lezečky hned na nástupu bahnem. Jdu na čelbu, abych aspoň někdy nepatrně Lukymu vykompenzoval všechno to tahání, které se mnou vždycky musí absolvovat. Lezení je překvapivě hezký a ne úplně lehký. Luky do toho statečně napluje v teniskách, ale je to jemný a tak vzápětí pokorně přezouvá.
Svižně přelézáme dvě těžší spodní i následující dvě lehčí délky a brzy jsme na polici. I když to vypadalo na zahrádkaření, je lezení překvapivě vyrovnaný a bez omáčky od štandu ke štandu. Už se vidíme nahoře, ale musíme si počkat. Dvojka, která začala slaňovat po nás sjela takticky jen 4 ze 6 délek a teď bojujou před námi. V horních dvou 50metrových 6áčkách si taky parádně zalezeme a v brzkém odpoledni už balíme lana.
Po pěti dnech lezení jsme v pátek už krapet unavený, ale vypadá to nakonec na nejlepší počasí týdne, což vzhledem k doposud vrtkavé sezóně není možné nevyužít. Jedeme lanovkou na Plan a jdeme pod Blaitière. Teda nejdeme, bloudíme. Zbytečně sestupujeme a přidáváme si nedobrovolně vejškový metry. Od bivak placů už to ale jde jak po másle, prošmajdáme se po sněhu, prosmýkeneme se přes hřeben a už stojíme pod Pilier Rouge.
Neoriginálně jsme vybrali zdejší největší populárku Nabot Léon (5c, 180 m) a navzdory lehkému záseku na startu nastupujeme první. Chvílemi trochu zápasíme s navigací, ale nakonec se nám daří s občasnými slepými uličkami chytit správnou linku. Těsně za námi navíc leze místní gajdík, takže máme s kým konzultovat a navíc máme parťáka na přijemný pokec na štandech. Nálada je dobrá a lezení excelentní.
Pod velkou plotnou trefuju špatný směr, zdrhám z vklíněnce a nechávám to dál na Lukym. Dáváme si rajbáček a následný koutek a už jsme na oficiálním konci cesty. My ale dle doporučení pokračujeme ještě dvě délky (6a+, 5)) na vršek pilíře a slaňujeme napřímo cestou Osez Joséphine.
Zbývá už jen cesta domů. A protože je dlouhá, řídím sám a nikam nechvátám, protáhnu si ještě těsně před hranicí se Švajcem tělo na krátké a příjemné soutěskové ferratě Bérard (C). S přístupem a sestupem zabere hodinku až hodinku a půl, vede krásnou krajinou a je vhodná i pro děti od 1,4 metru výšky. Ideální na příjezdový nebo odjezdový den.
