Na Capucin mlhou a na lanovku sprintem

„Já si myslím, že jsme dost starý na to, abychom si už vylezli toho Capucina,“ navrhne Luky když plánujeme další dny. V mém případě teda spíš platí „dokud tam ještě vylezu“, ale chuť užít si na tomhle legendárním žulovém hřišti je samozřejmě veliká. Kolem nejznámějšího kusu skály v Chamonix jsem dosud chodil s velkým respektem, ale když je příležitost nechat si to natáhnout, není důvod váhat. I když jsme ale vybrali nejlepší den, co se předpovědi počasí týká, pořád to bylo od ideálu dost daleko…

O co horší je předpověď, o to větší máme ambice. Na Torinu je plno a tak se pouštíme do drzého plánu stihnout Grand Capucin mezi první a poslední lanovkou. Luky ale prozíravě navrhuje, že bychom kromě zdravého sebevědomí měli pro sichr přibalit do kabinky i batoh se spacáky a karimatkami. Kdyby náhodou… Ráno využíváme s chutí všechny výdobytky moderní civilizace – autem projedeme tunelem, dáme kafe a croissant, vyjdeme lanovkou a vyvezeme se výtahem. Je to fuška, ten dnešní alpinismus a kdyby to viděl Bonatti, jistě by nás umlátil kladivem na skoby.

Zatažená obloha má tu výhodu, že se zbytečně nerozptylujeme výhledy. Beztak to tu známe. Jen se nadějeme, stojíme pod nástupem, kde nás dokonce na chvíli olízne slunce a máme tak jedinečnou šanci podívat se na ten monstrózní kus žuly, na který chceme vylézt. V hledáčku máme samozřejmě nejsnazší zdejší linku, kombinaci cest Swiss Route + O Sole Mio. Zoban nás zevrubně nabriefoval jak to máme nastoupit a tak zatím moc nešpekulujeme a vylezeme dle instrukcí první délku v pohorách. Ty pak necháváme na polici, přezouváme se to lezeček a začínáme traverz doleva. Až na pár delikátních kroků na úvod je to v lehkým. V konstantním odstupu sledujeme levý sněhový kuloár, kterým lze alternativně také nastoupit. Pěkně je to vidět na topu na bergsteigen a ještě lépe tady.

Seriózní lezení začíná v sedmé délce a zároveň také začínají ty opravdu krásné délky. Akrobatickým překrokem se dostáváme do kouta, kde se ještě jednou odvážím natáhnout jednu délku a i když to s vypětím sil přežiju, rád pouštím ve zbytku cesty na čelbu Lukyho. Přelézáme signifikantní dvoudélkový kout, navazujeme další sedmičkovou délkou a přemýšlíme, kudy to vzít dál. Nesprávné zaštandování nás zažene moc doleva a ztrácíme další desítky minut blouděním v chrši.

Nakonec se vracíme a vydáváme se směrem, který nám přišel na první pohled pro nás nelezitelný, ale je to ten správný. Systémem jedovatých spár a delikátních ploten se probojováváme mlhou k vršku. Dokonce správně odbočujeme do O Sole Mio a Luky následně předrtí i tyhle dvě těžký délky. Že už péřovky nesundáváme ani na lezení, je jasný z fotek. Když už je zřejmý, že máme to těžký za sebou, statečně jdu zase dopředu a doběhneme to na souběh.

Vrcholem, kde je pro změnu mlha, sranda samozřejmě nekončí. Ačkoliv nám i ke slanění dal Zoban podrobný popis, jsme kvůli kombinaci naší sklerózy a minimální viditelnosti lehce marní. Užijeme si jedno dramátko s lanem končícím pár metrů od dalšího štandu, jindy zas netrefíme ideální směr. Konečně jsme na ledovci! Jediný zádrhel je v tom, že pohory máme na polici vpravo nad námi. Lezeme znovu první délku. Na všech těhle srandách ztrácíme další minuty, které nás dělí od odjezdu poslední lanovky.

Když jsme konečně přezutí a navázaní, zbývá nám asi 35 minut, ale nehodláme to vzdát. Nezdržujeme se mačkami a poklusem zdrháme k lanovce. Po rovině a s kopce to jde ještě hej, ale do protisvahu se už musíme trochu hecnout. Batoh na Torinu necháváme na pospas a s jazykem na vestě přicházíme k lanovce. Dveře už jsou ale zamčené. Ani teď to ale nevzdáváme. Klepeme na dveře a když už to vypadá na debakl a bivak, nakonec se nás obsluze zželí a odemyká. Probíháme ještě metodicky navázaní skrz turniket do kabinky, mezi servisní vozíky.

Místo krušného a hladového bivaku tam večer trávíme v pizzérii v Chamonix, kde nám kamarádi už předem objednávají jídlo a tak můžeme jít po příjezdu hned ke stolu. Zas nám ta lehká drzost prošla. Zcela vyhráno ale nemáme, protože jsme v závěrečném spurtu nestihli na Torinu vyzvednout batoh. Nezbývá tak než si dát hned druhý den repete do Itálie. A když už tam jedeme, tak si taky něco vylezeme.

V hledáčku máme cestu Bernezat Spur (5c, 200 m) na Tour Ronde. Délka i obtížnost by měla být pro dnešní den akorát. Jen to počasí nějak nespolupracuje. I když bylo den předtím hnusně, pořád to byl jen z těch lepších dnů onoho týdne. Dneska přidal vítr forsáž a je to sakra znát. Nechceme se ale vzdávat bez boje. Navazujeme se v odtrhovce a pekelným kamenolomem se sápame vzhůru. Rukavice už si necháváme i na lezení.

První dvě délky jsou lehký a jde jen o to najít správnou cestu. Třetí délka už je na lezečky a od pohledu slibuje parádní lezecký terén. Člověk by si tu chrochral blahem, jen kdyby bylo tak o dvacet stupňů víc. Dneska se ale musíme vizuálně přesvědčovat, že držíme chyt, protože prsty nic necítí. Když se sejdeme na horním štandu, rychle se shodneme, že jediný správný směr je dolů. Pro dnešek už té odvahy bylo dost.

Při slanění si ještě užijeme dost zábavy, když se nám lano hozené dolů vrátí v prvním pokusu vmžiku do náručí a v druhém odletí kamsi horizontálně doprava. Pak už si Luky zkušeně namotá špagáty přes rameno a tím lana zkrotí. Na Torinu vyzvedneme včerejší deposit a i přes dnešní dochvilnost přinese jízda lanovkou nečekané překvapení. V podvečer ještě stíháme pár cest na Gaillands a víc než kdy jindy oceňujeme poklidné lezení v teple a bezpečí.