
Na 82. čtyřtisícovku jsem měl políčeno už několik let a pořád ne a ne vychytat podmínku. Zlí jazykové by mohli říct, že důvodem byl jen nedostatek odhodlání, ale jelikož chci sporadické výpady do vyšších hor nejen přežít, ale také si je užít, trvalo, než se to všechno sešlo. Víkendovku v Chamonix jsme tradičně domluvili na poslední chvíli a bylo při ní nutné nasadit nejednu improvizaci a nakonec asi i projevit kus toho odhodlání.
I letos se potvrdilo, že ani v polovině května není radno zaklízet lyže do sklepa. Především proto, že žádný sklep nemáme, ale také z toho důvodu, že jsem letošní skialpovou sezónu pořádně zahájil až v dubnu a firnová lyžovačka bývá vysoko v horách parádní i v době, kdy je to v údolí na kraťasy. Celé to začalo nenápadně. Ťuknul jsem Martina, který je vždy připravený vyrazit na víkend do Alp, i když ve středu ještě kituje v Brazílii a v pátek má pracovní schůzku v Kišiněvě. Nadhazuju už dlouho diskutovaný Cresta Signal, ale je tam málo sněhu, lanovky nejezdí a aklimatizace na Gardě není na 4,5kilometrovou výšku ideální. Tu mi padne oko na report z Aiguille du Jardin. Trasou, kterou jsem na tenhle kopec neplánoval, ale která se zdá být v podmínce. Martin se kroutí, protože mu tuhle procházku Zoban neuzná do Berichtu, ale pak shovívavě souhlasí. Víkend si chceme prodlouži, tak k tomu třeba přidáme ještě něco s vyšší klasou.

„Hele, odjezd platí, ale jestli neva, tak by se k nám přidala ještě jedna dvojice, tak se potkáme ve Strážném o chvilku pozdějc. Jo a v pondělí musí být v práci, tak dáme jen Jardin a v pohodě to stíháme.“ Vzdorovat Martinovu časovému optimismu je těžké. Pro mě, chorobně dochvilného, chvílemi až bolestivé. Když vyrážíme o tři hodiny později, když trávíme nevalnou noc kdesi ve Švýcarsku, i když konečně přijíždíme do Chamonix v době, kdy už dávno slunce svítí naplno, říkám si s doznívající nemocí v hrdle, jestli by víkend ve Wachau nebyl vhodnější. Ale dost filosofování. Martin, Martin, Martina – oslovování bude ta snazší část výletu – a já se zkonsolidujeme a jedeme na Midi. „A jak se chcete dostat dolů?“, ptá se pokladní, než nám vydá jednosměrnou jízdenku. „Sjedeme to přes Mer de Glace.“ „A víte, že to z Montenvers nejezdí?“. „No jo, víme, projdeme se.“

Aby toho nebylo málo, je touhle dobou zavřená i chata Couvercle. Stará chata pod pokličkou je ale v režimu bivaku otevřená a to dá rozum, že tam bude volno, když je tam bez vláčku aktuálně tak komplikovaný přístup. Nahoře na Midi je to jako vždycky. Krásný, mrazivý, s opojnými výhledy, kterým sekunduje bolest hlavy. Ještěže jedeme dolů.



Pro sjezd vybíráme panoramatickou a exponovanou variantu. Držíme se co nejvíc vlevo, zprvu v trase traverzu na Plan a pak co nejblíž stěny Requin. Na hraně to chce hodně opatrně, kotrmelců do Chamonix by bylo hodně. Sledujeme staré stopy a brzy užíváme nejdřív strmý a pak ideální firnový sjezd s kulisou Jorassů.





Prosmýkneme se kolem chaty Requin a doufáme, že nás stopy vedou správným směrem. Sněhu ubývá a sklon se zvyšuje. Hodně strmým a velmi úzkým kuloárem sešoupáváme opatrně dolů, sníh se sype a podráží nám nohy. Nad kaskádou sundáváme pokorně dle vzoru našich předchůdců lyže, jen Martin bravurně sjíždí i největší prďák, kde mám co dělat i pěšky s cepínem v ruce. Nakonec to navzdory mnohému zaskřípění dojíždí až na Mer de Glace, kam přicházíme po chvilce i my, pěšáci.



Na sjezd jsou lyže zábavné, na batohu s nimi už taková sranda není. Překrosíme zaneřáděný ledovec a už se podél lan sápeme ke známým žebříkům. Ani nad nimi není sněhu na rozdávání. Lyže nasadíme až na dohled chaty, ke které přicházíme po asi 4 hodinách po odjezdu z Midi.

Už po cestě nás znejistí zprávy od kolemjdoucích, že je na bivaku asi 20 lidí, což nejdřív považujeme za vtip, který se ovšem na místě mění v krutou realitu. Bivak přetéká. Venku se naopak zatahuje a předpověď slibuje večerní srážky. Morálka padá spolu s teplotou. Rychle zabíráme exkluzivní flek pod převislým kamenem. Z chaty si půjčujeme plachtu a střešní izolaci, Martin se vytasí s jedinou naší karimatkou, oblečeme na sebe všechno, co máme, naplníme si břicha a ještě před sedmou jdeme na kutě.



Noc na čerstvém vzduchu se ukáže být lepší, než jsme všichni čekali. I přes občasné probuzení spím sladce a ráno – pokud se tak čas pár vteřin po půlnoci dá nazvat – se cítím konečně skvěle a poprvé si říkám, že by nám to s trochou štěstí mohlo vyjít. Stejně jako většina ostatních vyrážíme kolem jedné směr Whymperův kuloár.

Ve skidepu pod Whymperem je rušno. Jedni přicházejí, další se přezouvají, jiní přelézají odtrhovku. Pár dvojic už je vysoko nad námi. Martin a Marťou se nakonec rozhodují taky pro Whympera, my s Martinem (je to jasný s těmi jmény, jo?) sice taky necháváme lyže na hromadě, ale jdeme za roh. Jižní kuloár do sedla Armanda Charleta je podobně strmý jako Whymperův (kolem 45 stupňů, jen jedno místo a závěr o něco víc), ale leze tudy jen zlomek lidí. Odtrhovku přelézáme zcela vlevo na hraně skály poměrně hladce a i dál pokračujeme bez lana, jen ledový strmý úsek odjistíme nemetodicky smycí. V reliktu stop předchozího dne nabíráme rychle výšku, jen se v půlce vystřídáme v prošlapávání. Když už začínáme být zadýchaní, ocitneme se mezi šutry a následně na hřebeni.



Slunce je ještě schované a jen růžová linka nad obzorem naznačuje, že se blíží svítání. Timing máme ideální. Ve stopách našich předchůdců, kterým tímto převelice děkujeme, jdeme po hřebeni na jihovýchod. Původně jsme si představovali, že to bude na Jardin jednoduchá a rychlá odbočka, ale terén se ukáže být ne zcela banální. Ve strmém svahu spadajícím do doliny Argentiere jdeme velice opatrně a obcházíme první věž, abychom se dostali do samotného sedla Armanda Charleta. Konečně se nám ukáže pohled, který jsme dosud viděli jen na fotkách.






Začíná svítat. V lepší moment jsme si to nemohli přát. Fotíme, užíváme si to a pomalu se přibližujeme. Skalní bariéru přelézáme akrobatickými kroky po hraně. Teď už raději na laně. Snazší terén by možná byl ve trase následného slanění, ale držíme se včerejší trasy. Prolezeme skalním oknem a už nás čeká jen pár metrů.




Vrcholové opojení si dopřáváme jen krátké. Dneska toho máme ještě hodně před sebou. A taky je zima. Slaněním a ve vlastních stopách se vracíme do místa, kde jsme z kuloáru vylezli na hřeben a pokračujeme na druhou stranu, na Grande Rocheuse. Cestou se toho moc neděje, tak hlavně fotíme.












Na Grande Rocheuse už jsme onehdá byli a tak by se mohlo zdát, že už nás nemá co překvapil. Jenže ouha. Slanění z vršku do sedla je sice jen jedno, ale stačí chvilka nepozornosti a lano se seká. Martin se neohroženě vydá na jeho záchranu a já při sledování onoho 60metrového sólování chvílemi raději odvracím zrak. Naštěstí je brzy v pořádku zpátky jak Martin, tak obě lana a my se můžeme postavit do fronty na slanění Whymperem.


Jestliže nám zaseklé lano drobně nabouralo harmonogram, tak slanění Whympem ho totálně zazdilo. Netušíme, jestli je to jen počtem lidí, nebo nějakými komplikacemi níže slaňujících, ale uplynou celé 4 hodiny, než stojíme po odtrhovkou. Hodně z toho času jen čekáme. Naštěstí nám při tom vartování navzdory pokročilé hodině nic nepadá na hlavu.


Po přezbrojení přichází ta nejpříjemnější část sestupu. Nohy sice už trochu pobolívají, ale v ideálně odměklém sněhu si užíváme parádní sjezd až k chatě. Trochu litujeme pěšáky, které míjíme, ale znáte to, kdo se směje naposled…


U spacáků se zdárně shledáváme s duem M&M, kteří se akorát probudili po poledním šlofíku. Po nezbytném restu se už už vydáváme na sestup známou trasou, když si všímáme, že všichni ostatní odchází jinudy. Důvěřivě následujeme jejich kroky s příslibem rychlejšího a pohodlnějšího sestupu.

Traverzujeme po stezce vysoko nad Mer de Glace, která sice nabízí nové výhledy, ale rozhodně čas neuspoří. Jen sestup na ledovec je o něco méně ošemetný. Na kusu čistého a na kámen zmrzlého ledu ještě na chvilku nasazujeme lyže, ale pak už nás čeká jen poctivé utrpení. Klopýtání sutí, sápání po nové ferratě na Montenvers a závěrečný 2hodinový sestup do Les Bois.


Aby toho nebylo málo, vydávám se – už jen nalehko – stopem do Chamonix. Naštěstí mi staví hned druhé auto a procházka centrem je už jen symbolická tečka za výživným dnem. Tolik jsem toho v lyžácích už hodně dlouho nenachodil. Ale ani tím to nekončí. V 22:30 máme konečně naloženo a vyrážíme na cestu domů. Prostřídáme se za volantem a i když nestíháme standardní začátek pracovní doby, přivítá nás pondělí ráno opět na rodné hroudě. Díky M&M&M za tenhle víkend plný zážitků. A děkuji všem, se kterými jsem mohl za uplynulých 20 let podniknout výstupy na alpské čtyřtisícovky. Těším se na další túry!

