Whymperem na Verte a Grande Rocheuse

Jaro už se hlásí v plné síle (chvílemi) , ale zarytí milovníci sněhu a ledu se sveřepě drží nabroušených motyk a dřevěných prkýnek a ujíždějí do čím dál větších dálek a nadmořských výšek, aby se před nemilosrdným sluncem ukryli do stinných žlabů a porochnili se ještě náležitě v té bílé nádheře. 

Ve středobodu evropského alpinismu, francouzském Chamonix, je nejtěžším úkolem vyhnout se záplavě bezdomovců, hoboes a dalších pochybných individuí. Jediná bezpečná cesta vede vysoko do nitra hor, k ledovci Mer de Glace. Poslední překážku představují už jen davy zmatených turistů z rozličných kontinentů, kteří okupují železniční stanici Montevers. Ty ovšem snadno rozháníme několika dobře mířenými ranami. Ostatně, proto ty lezecké cepíny taháme s sebou.

V poledním slunci se šineme vzhůru po „Ledovém moři“. Spánková deprivace a batohy narvané k prasknutí podporují svižné tempo. Ještě štěstí, že ten stan netáhneme zbytečně – kempování je letos v Chamonix v kurzu. Úzkým kuloárem (uprostřed horní fotky) stoupáme k ledovci Taléfre a následně až chatě pod pokličkou.

Pod dojmem výživné odpolední procházky a výhledem brzkého ranního startu (zlí jazykové dokonce hovoří o večerním, nikoliv ranním budíčku), usmlouváme dvě teplá místečka v chatě a v šest upadáme do komatu dříve, než bys stihl říct Grandes Jorasses.

Melodická hudba budíku se line pokojem v jednu hodinu po půlnoci a ostatní spolunocležníci si mohou pěkně vychutnat celou skladbu, než se mi podaří vysoukat se ze spacáku a zneškodnit snového narušitele. Však je to i pro jejich dobro, aby vyrazili časně! Se zalepenými očima se ládujeme brzkou snídaní (pozdní večeří), lovíme hvězdy a vyrážíme na procházku s porcí 800 výškových metrů pod úpatí Whymperova kuloáru. Je ještě černočerná tma, když zapichujeme lyže do sněhu, bereme do rukou cepíny a přelézáme rozšklebenou odtrhovku. Kužel čelovky osvětlující pouze bezprostřední okolí je vlastně velmi milosrdný a umožňuje klidné lezení bez zbytečně stresujících výhledů, především směrem dolů.

Už máme nějaký ten metr za sebou, když se obzor začne barvit do oranžova a první sluneční paprsky oblizují severku Grandes Jorasses a Blancu. V takové chvíli se vyplatí na chvíli zastavit, otočit hlavy a užít si té ranní nádhery. Jistým důvodem pro pauzu jsou i naše bolavé nohy, ale to tady nebudeme ventilovat.

       

Akorát odbíjí sedmá, když se do našich tváří konečně opřou sluneční paprsky. Stojíme v sedle mezi vrcholy Verte a Grande Rochouse a před námi se vine vrcholový sněhový hřeben. 15 minutová vycházka už je za odměnu a plná nádherných výhledů. Maximálně si užíváme vrcholové pohody na Aiguille Verte (4122 m)  s trochou toho zdravého pózování, než nás vize dlouhého sestupu otáčí na zpáteční cestu

  

Návrat dosedla z výhledem na vedlejší skalnatý vrchol hatí velmi rychle plány na brzký sestup. Grande Rocheuse je v tu chvíli doslova na dosah ruky a my usuzujeme, že by byl hřích se o výstup alespoň nepokusit. Co na tom, že ve sněhu není ani známka předchozích stop a skála se zvedá nad našimi hlavami jako výstražný prst. Nesmíme přeci zpohodlnět díky předchozí vyšlapané dálnici.

  

Nakonec je trasa snazší a především rychlejší, než se na první pohled mohlo zdát. Troška mixového lezení, jedno velmi vypečené místo a už ničíme neposkvrněnou vrcholovou čepici. Navíc se odsud nabízí nádherný pohled na vrcholový hřeben Verte. Čas nám díky této parádní odbočce kapánek poskočil dopředu a stín v jihozápadní stěně začíná pomalu ale jistě mizet…motivace pro rychlý sestup nemůže být silnější.

Nekonečných 20 slanění je zpestřeno podívanou v podobě vodopádů mokrého sněhu, které se s náležitým zvukovým doprovodem řítí shůry jen pár desítek metrů od nás. Po cestě ještě prověříme náš morál a důvěřivost u mnohých historických smyček a už se elegantně kymácíme přes odtrhovku. Rychle do lyží a pryč odsud, než v tomto divadle dojde i na dramatičtější díla.

Přece ten stan nepotáhneme zbytečně! Sjíždíme kus pod pokličku a stavíme si soukromou plátěnou chatu s pečlivě vybraným výhledem. Spánek po předchozích peripetiích nemohl být sladší.