Intenzivní zážitky na jižním pilíři Écrins nás vyčerpaly natolik, že jsme se rozhodli opustit toto dobrodružné pohoří a uchýlit se do komfortního prostředí Chamonix. Luky si chtěl vylézt něco skalního, já se zas sveřepě držel jasného cíle a výsledek tohoto špekulování na sebe nenechal dlouho čekat.
V lezeckém basecampu na parkovišti/sjezdovce ještě lížeme rány z předchozí túry a vymýšlíme tu další. Nakonec Luky svolí a jedete zkusit dostat se na zoubek tomu Jardovi z druhý strany. Info o podmínkách je tradičně ambivalentní a tak převáží náš neméně tradiční optimismus. Po chvíli váhání se k nám přidává ještě Majda, která se těší na pořádnou horskou túru. Jdeme na vlak.
Už je to dýl, co jsem tu šel naposledy, nemluvě o tom, když jsem tudy šel prvně a tam mi procházka po Mer de Glace uteče a docela mě i baví. V brzkém odpoledni přeběhneme ledovec, přeskočíme potok a přelezeme pár set metrů žebříků. Než bys řekl „severkagrandesjorasses“, jsme u chaty.
Nová chata Couvercle je aktuálně v rekonstrukci a funguje stará dobrá bouda pod kamenem. Zabíráme místo na palandách, odpočíváme a začíme plánovat ranní odchod. Mezitím pozorujeme okolní kopce a taky jak lítá jedna helikoptéra za druhou – na chatě se pilně betonuje. Horská romantika je dokonalá.
Dáváme se do hovoru s ostatními dvojicemi. Většina z nich už tu je nějaký ten den. Nejdřív jsme si mysleli, že se mračí proto, že se jim do bivaku nazevlili další tři, ale důvod je jinde. Jedna parta vyrazila na kuloár na Grandes Roucheuse už v 10 večer, ale ani noční lezení jim nezajistilo ucházející podmínku. Pod kamennou kanonádou utíkali z bojiště ze 2/3 stěny a byli rádi, že vyvázli jen s jedním zásahem do ramene. Další nám vypráví o tom, jak 2 skupiny s guidem otáčeli pod odtrhovkou a že to, co má být kuloár pod východním hřebenem na Jardin, je aktuálně černý led posypaný kameny. Do třetice všeho dobrýho zazní info o tom, že několik part musel z hřebene Verte odvážet vrtulník, protože nebyli v dané podmínce schopni slézt. Ale prý to máme zkusit, třeba budeme mít štěstí.
Náš optimismus spadá okamžitě do záporných hodnot. Nevylepší ho ani večeře a nakonec se rozhodneme, že zkusíme urvat zítřejší den na skalní lezení. Balíme to a ještě ten večer scházíme zpátky na Montenvers. Poslední vláček nám samozřejmě ujel, ale stíháme přenádherný západ slunce. Tak se aspoň kocháme. Kromě nás na prkenné terase bivakují ještě dva kluci. Vyprávíme si, jak jsme se tu ocitli a kde jsme byli. „Jo, o těch záchranách v helikoptérách z Verte víme. My jsme v jedný letěli.“ Jdeme spát s dobrým pocitem, že tenhle pytel je dobře pověšenej.
Ráno frčíme prvním vlakem, s Lukym fofrem přebalujeme a snažíme se dostat na Midi. Jenže první volná lanovka je až ve 12 a to bychom už nestihli lezení. Bežíme tedy na Brévent. Známou sestupovkou jdeme pod hlavní stěnu a vybíráme sportovku Le Piste Oubliée (6b).
Na sluníčku, bez davů a hlavně bez sněhových kuloárů si užíváme fajn lezení, při kterém místy fest netejká. A místy jsou i slušný odlezy, což si užije hlavně Luky na prvním v klíčové délce. 200 metrů máme brzy v kapse a jedeme dolů na zmrzku. Je fakt vedro.
Už máme i plány na sobotní ráno, ale kapky deště to kazí. Uznáváme, že už to na tenhle výjezd stačilo, morál došel. Jedeme domů. To ještě nevíme, že za necelý měsíc všechny ty skalní resty doženeme a ještě něco přihodíme…
