Ďáblovým hřebenem na Tacul

Aiguilles du Diable. Ďáblovy jehly tvoří hřebenovku, která v Alpách nemá obdoby. Ano, existují delší i obtížnější túry, ale tato je jedinečná. Pět žulových prstů vyrůstá z bočního žebra Mont Blanc du Tacul a jejich traverz představuje exkluzivní alpinistický zážitek. A pro nás, čtyřtisícovkové fanatiky, dalších pět kousků jednou ranou.

Tahle ďábelská túra byla vyvrcholením našeho třídenního čtyřčlenného výpadu do Chamonix. Už jsme za sebou měli dvě vícedýlky v oblasti Kapucína, severku Tour Ronde a tak jsme se cítili dostatečně rozlezení a aklimatizovaní. Popravdě, s tím rozlezením jsme kapánek přetekli do únavy, ale v tu chvíli už nebyl čas si vybírat. Dali jsme budík na čtvrtou a doufali, že to projde.

Kroky se kolem stanů ozývaly už od dvou. My jsme zachovali klid a drželi se plánu. Dost dvojic mířilo na hřeben Kuffner na Maudit, který byl taktéž v epesní podmínce, několik ale mělo spadeno jako my na Jehly. Nepopírám, že skalní lezení není moje nejsilnější doména, a tak jsem se snažil přispět do týmového úspěchu aspoň trochu. Na nástupu dlouhým kuloárem jsme trochu šlápli do kroku a postupně předběhli všechny 4 skupiny před námi. Tehdy jsme ještě netušili, jak to bude zásadní k pohodovému průběhu dne. Do zářezu pod věží Corne du Diable přicházíme akorát na východ slunce a navazujeme se k prvnímu lezení.

Brzy ráno je ještě fest zima. První věž se slaňuje zpátky do sedla a zatímco lezeme, začíná se pod námi vytvářet slušná lezecká zácpa. Má to být lehký (3b), ale i tak se tu pár svižných kroků najde a bez jištění ani ránu. Výhledy v prvním oranžovém světle jsou skvělý, ale zalejzá za nehty a taky spěcháme pryč z lanové motanice. Od slaňáku kus na vršek, pak zpátky a do sedla a pak přes hlavy všech přítomných na další věž. S Lukym lezeme první, v patách jsou nám Standa s Rosťou. A před námi první delikátní kroky.

Nástup do Pointe Chaubert začíná hladkou plotnou (5a), ale nakonec to naštěstí není tak horký. Brzy jsme na vršku, kluci nám funí na paty a tak fofrem slaňujeme do dalšího sedla. Čeká nás prostřední věž s originálním jménem Médiane a její věhlasný kout.

Tahle pasáž je klíčové místo, které musí překonat každý. Je to za 5b a v pohorách už docela výživný. Rveme velký boty do spár a soukáme se až cepíny na batohu jiskří. Po 15 metrech se dá z koutu dolézt doprava a možná to mít trochu snazší, ale to se dozvíme až posléze, takže to Luky natáhne 40 metrů direkt a máme o zážitek víc. Tenhle úsek je fakt famózní.

Pár metrů pod vrcholem jehly Médiane je skalní okno, z kterého vede slanění dál. Hecnem se ještě na tu krátký boulder vzhůru, protože máme trochu náskok a pak už zase jedem dolů. Plných (a vzdušných) 30 metrů do sedla Carmen.

Ve stínu je ještě kapánek posněžíno a pomrzlo. Ve sparách (4b) to chce opatrně, ale brzy jsme pod druhým z vrcholů Carmen. Odtud už zase vede slanění, ale já agituju za dolez na špici. Luky velkoryse svolí, že si to mohu vytáhnout, když tak moc chci.

Erární friend a římsa v levé stěně mě lákají nad solidní propast. Dvakrát se do toho nasoukám a se staženým zadkem zase vysoukám. Než dokončím tuhle anabázi, doženou nás kluci a Standa navrhuje, ať to zkusím hřebenem a plotnou zprava. Beru lezky. Skobka na mě čeká až za 5 metrů, ale jinak to jde nečekaně snadno. Luky mě trochu naštve, když to mnou vyběhne v pohorách jakoby se nechumelilo. Slaníme zpátky a pak ještě 2x. Stojíme v sedle pod pátou věží.

Výstup na Isolée už je fakultativní. Dá se snadno obejít kuloárem, ale my to chceme prubnout. Těžko se odhaduje, kudy přesně to vede, ale nějak se toho snažíme z popisu vypátrat a nakonec nacházíme onen převislý lopuch. Už máme lezečky, taky unavený ruce a těžký bágly. Armand Charlet v roce 1925 neměl lezečky a tak musel mít sakra silný ruce!

Vrcholem Isolée končí jehlový pětiboj, ale je ještě potřeba dostat se na Tacul a pak ke stanům. Popis hlásí jedno 30metrové slanění, ale když vidím konce lan houpající se ve vzduchoprázdnu, trochu zaváhám. Naštěstí najdu i ten autorem zamlčený podvrcholový slaňák a brzy jsme na pevné zemi. Ještě si dopřejeme jeden 20minutový zásek na další bezejmenné věži, který nás málem stojí lano a pak už jdeme sólo.

Došla nám voda, tak si vaříme. Tři litry, ať to máme s plným komfortem. Pak už jen funíme sněhem a troškou skály na Tacul. Lezecký adrenalin došel a únava tří dnů se hlásí o slovo. Na vršku jsme rádi, že jsme na vršku.

Na sestupu nepotkáme ani nohu. Je už pravda pokročilá odpolední doba, ale i tak je to v těchto končinách unikum. Pod kosmickou chatou dokonce nevidíme ani jeden stan, což trochu napovídá, že už tolerance v tomhle místě není co bývala. Zato tu na nás čekají kluci a tak to spolu kolegiálně dotáhneme po 14 hodinách ke stanům. Poslední protisvah už trochu bolí. Další den máme sice volno i objednané počasí, ale síly nám vystačí jen ke sbalení a doploužení se k lanovce. Tenhle výlet byl výživný a povedený. Díky kluci!