Tohle byla narozeninová oslava podle mého gusta. Tam, kde to mám nejraději, s tou, kterou mám nejraději. Po 6 letech letech jsme si s Kristinkou zajeli zalézt do hor a bylo to zase skvělé, jako kdysi. Ještě před měsícem jsem neměl ani ponětí o existenci hory jménem Kraxenberg, přesto jsem tu v takto krátké době už podruhé – tentokrát jsme vybrali lezeckou linku Kleines Paradies V+/350 m.
Kdo si počká,… znáte to. O tři děti bohatší a o nějaký ten nerv chudší jsme se dočkali a díky zlatým babičkám jsme mohli koncem července opět vyrazit. Z různých možností se Kristince nejvíc zamlouvalo lezení a tak jsme vybrali blízké Totesky a čerstvě objevenou jižní stěnu Kraxenbergu. Kleines Paradies by měla být plezírová populárka, což v kontextu této doliny znamená, že už to přelezl i někdo jiný, než autoři cesty. Info v němčině a topo najdete zde.
Ještě večer dojíždíme na konec údolí Stodertal, zaparkujeme u hostince Baumschlagerreith, kde je lidové parkovné a smí se stát i přes noc. S prvním světlem sebereme saky paky a jdeme směrem k sedlu Salzsteigjoch. U Poppenalmu pohodlná cesta rychle mizí a začíná stopovačka do bočního údolí s podobným jménem Schobertal.
O co je to víc do kopce, o to je horší terén. Hlavně v suti se jde chvílemi dost nepříjemně, tu a tam lehce bloudíme, pak zas náhodně najdeme nějakého toho mužíka. Ne všechny cestičky na mapě odpovídají realitě. Dneska má být vedro a je to cítit už takhle ráno. Naštěstí nás brzy přivítá příjemný stín modřínového lesa, ve kterém je navíc ukrytá kouzelná studánka. Ta nás zachrání hlavně při sestupu.
Jen neradi opouštíme bezpečí a pohodlí lesa, ale nakonec se za další půlhodinku probijeme sutí pod stěnu a relativně snadno najdeme i námi vyhlídnutou linii. Davů se tady bát nemusíme, první lidi potkáme zase až dole u auta. Pospíšit bychom si ale měli kvůli hrozícím odpoledním bouřkám a tak bez dalšího rozjímání začínáme lézt.
Úvodní kout je dle předchozího upozornění na pár místech rozchrastaný, ale i tak je to pěkné lezení. Štandy jsou přichystané, stačí provázat, ale po cestě je dobré založit i něco svého. Na 50metrové délky jsou k dispozici 2-3 nýty. My vzali sadu friendů a vklíněnců a bylo to akorát. Občas to kličkuje a tak není od věci cvakat lana na střídačku a nebýt líný prodlužovat smyčkami.
Až na pátou transferovou délku je to pořád pěkné lezení bez zbytečné travní omáčky, což je v této obtížnosti příjemné překvapení. Lezení pořád za pět, ale místy poctivé. Skála kompaktní, ostrá, kroky pestré. Převažují kouty, ale najdou se i plotničky, vodní žlábky nebo vypečený komín ve 3. délce. Naopak štandy jsou na policích nebo jiných pohodlných místech. Plaisirkletterei jak se sluší!
Po 3. délce Kristinka zjišťuje, že cesta nemá 5 délek, jak myslela, ale 8. A k tomu v součtu 350 metrů. I tak ale leze s úsměvem dál, bouřka zatím stále nepřichází a my si užíváme krásný třídélkový kout v závěru. Z protější strany údolí se tu a tam ozvou hlasy, kde si jiná dvojka užívá lezení ve stínu.
Po 4 hodinách lezení balíme lana a vyrážíme ještě omrknout vršek Grosser Kraxenberg o 150 metrů výš. Zatím jsme se jakž takž drželi harmonogramu, ale sestup se ukáže být zcela odlišnou kapitolou. Pravda, trochu jsme si to protáhli a dolů neběželi, ale i tak bych chtěl vidět toho optimistu, který mluvil o 2 hodinách. Nám sestup od konce lezení k autu zabere dlouhých 5 hodin a tak jen rychle skočíme do chladivého Steyru a fofrem domů za smečkou! Tohle byla túra #jakozastarejchcasu
Pingback: Plezírový Nebelflucht |