Jižním kamenolomem na Barre des Écrins

Na nejjižnější a nejzápadnější alpské čtyřtisícovce jsme v minulosti s Kristinkou pověsili už dva pytle. I Luky měl na normálce na Barre nějaký resty. A tak jsme si řekli, že na to půjdeme od lesa. Přesněji řečeno, od jihu. A když nás nechce pustit normálka klasifikovaná jako PD, pustíme se do 1300metrového TD pilíře.

Čím víc se nám do dlouhé cesty napříč Evropou nechtělo, tím líp to nakonec utíkalo a jedinou nepříjemností byl fakt, že nám o hodinu uteklo finále svěťáku v Brianconu. Ve snaze napravit tenhle plánovací zásek jsme se hned ráno vydali napravit naši reputaci lezeckých milců na vícedýlku Pilier du Levant (6a+, 200m) nad Ailefroide.

15minutový přístup a nekonfliktní lezení bylo přesně to, co jsme potřebovali. Ve spodní polovině jsme se protáhli, v té druhé si už i víc zalezli v krásné skále bez trav a dolů jsme se dostali vcukuletu před tím, než přišly mraky.

Zatímco jsme přebírali naše oblíbené kopičky vybavení s imaginárním nápisem „možná“, vypadalo to, že i počasí váhá podobným způsobem ohledně deště. A tak jsme seděli na střídačku venku, pak při přeháňce v autě a sami jsme byli zvědaví, jak se to vyvrbí. Jak jsme se tak mezitím začetli do reportů, lehce nás znejistily jak dramata posledních výprav, tak fakt, že na cestu k místu bivaku potřebovali nikoliv námi předpokládané 2–3 hodiny, ale pět. Tak to abychom se už pomalu rozhoupali!

V pět odpoledne vyrážíme z Pré de Madame Carle. Zůstáváme v hlavním údolí a míříme k ledovci Noir. Na boční moréně nám zpočátku i svítí sluníčko a my vidíme vše hned růžově. Jak se blížíme k sedlu a přichází mraky, začíná oscilovat i naše morálka. I přes prvotní obavy se nám daří bez větších obtíží přelézt poměklou odtrhovku a nacházíme smyčku, první indicii, že jsme na správné cestě (snad).

V trojkovém terénu nad odtrhovkou balíme lano. Beztak není v tom šrotu za co jistit a tak lezeme opatrně a blízko u sebe. Víc než nejistý terén nás ale začíná trápit navigace, okolí se začíná rychle halit do mlhy. Něco jsme se snažili nakoukat zespoda, ale jak jste jednou ve stěně, víte zase kulový. Štěstí ale stojí při nás a nám se daří najít jasnej bivakovací flek ve výšce asi 3100 metrů. A dokonce s tekoucí vodou. Nevídaný luxus! A nakonec naštěstí jen 3 hodiny od auta.

Naše obavy z počasí rozptýlil pohled na noční oblohu. Všude jen hvězdy…a tři světýlka dole na ledovci. Tak přeci jen budeme mít společnost. Ještě za šera vyrážíme. Jistota správného směru brzy mizí, následuje panická snaha najít skobku, smyčku, stopu v suti, nebo jiný důkaz, že nejsme zcela v loji a po takovém vypětí se dočkáme jen kratičkého oddechnutí, než se celý proces zase opakuje. A tak to jde pořád dokola po následujících bezmála 10 hodin. Byť by člověk od pilíře čekal přímočarou linku, je tu navigace krapet náročnější.

Vychází slunce a my, když zrovna nešpekulujeme nad cestou nebo nevydejcháváme infarkt z dalšího lokru, jsme plni optimismu. Pořád se leze po východní straně hřebene. Nebo aspoň my tak lezeme, protože jsme už vzdali snahu něco hledat a bereme to tudy, kudy to pustí. Jaké jak tak naše překvapení, když nás to vyplivne na hranu hřebene a my se v rámci nákresu nacházíme. Stejně tak mě překvapuje zjištění, že mi z kapsy vypadlo Gočko a tak zapisujeme první ztráty.

Končí pasáž označovaná jako Tête Rouge a stojíme pod Le Bastion. Tady jde do tuhýho. Teplotně i lezecky. Přihazujeme na sebe další dvě vrstvy a přesto ve větru kosíme. Pohory jdou do báglu a Luky hledá cestu rozchrastaným bludištěm. Směr je nejistý, erární jištění skromné. Po nemalé snaze to Luky přebojuje, já jsem rád, že to mám z vrchu. Pak se terén trochu pokládá a zase nám svítí. Mezitím nás dohání kluci odspoda. Dál se s nimi už ale nevidíme a tak doufáme, že je jen zpomalilo lezení a nemají s tím nic společného kameny, které od nás tu a tam nechtěně odletí.

Hledání pokračuje. Lezeme, místy sakrujeme, ale postupujeme. Dokonce se nám podaří trefit traverz doprava pod teoretické klíčové místo (V+). Člověk by čekal nějaký elegantní a exponovaný úsek na hřebenové věži, ale kdeže. Je z toho usmrkaný výšvih kombinující lokry a relikty různých lana a smyc. Naštěstí se moc nezdržíme a lehkou plotnou dolézáme konečně zase na hřeben.

To, že jsme zvesela zuli lezečky a říkali si, že už to máme za pár, je jen další důkaz toho, že optimismus je jen nedostatek informací. Však on nám mohl ten hřeben nad Lukyho hlavou dobře napovědět. Pořád je to totiž místy lezení za IV. Po asi půlhodině lezení traverzují stopy našich předchůdců doleva, do sněhu. Přidáváme mačky a naopak ubíráme Lukyho goráčovku, která končí kdesi v hlubině. Tenhle hřeben vyžaduje slušné materiální obětiny. Ukazuje se, že stopy pokračují dál doleva nahoru, směrem k Piz Lory. My chceme přímo k vršku a tak se probíjíme sněhovými žlábky, ošemetnými mixy, až se stane něco naprosto nevídaného!

Dolézáme na hřeben a nacházíme tu pevnou skálu. Škoda, že je to jen posledních 50 metrů ke kříži. Ve tři jsme u kříže Barre des Écrins (4102 m) a bez většího otálení pokračujeme normálkou na západ. Ani tady to není choďák, ale skála je jak z jiného světa. Všechno drží. My ale všechno i tak nadále bereme do ruky s podezíravou opatrností. Jižní pilíř nás poznamenal. Ze sedla Lory si ještě nalehko zajdeme na blízký Dôme de Neige (4015 m) a dost závidíme dvojici, která krouží nad našimi hlavami.

Nás nečeká kochací slet, ale poctivých 2200 vertikálních metrů. Kolem osmé jsme zpátky u auta a za necelou hodinu už si vychutnáváme pizzu, která nás motivovala po celou dobu sestupu. Svěsit tenhle pytel dalo docela zabrat. I po dvou měsících, kdy měl vzpomínkový optimismus šanci se naplno projevit, musím říct, že je to linie, kterou mám rád za sebou, ale opáčko bych si určitě nedal.

Luky sepsal své dojmy z této túry na RP blog, tak si můžete přečíst, jak moc jsem přeháněl.