Plány jsme měli s Lukym, jako vždy, velkolepé, nakonec to ale po delší době skončilo pověšeným pytlem. I tak ale můžeme s klidným svědomím říct, že se červnová výprava do Šamonic vydařila. Prozkoumali jsme spoustu, do té doby nám neznámých míst, zabivakovali na bezkonkurenčním placu a během plánu B jsme si ještě skvěle zalezli.
Ne tak docela tutová podmínka v severce Verte
Náš ambiciózní plán zahrnoval kuloár Couturier v severní stěně Aiguille Verte. Což by nebyla úplně do nebe volající troufalost, kdyby byl v podmínce jako o 14 dřív. Jenže tehdy je tehdy a dnes je dnes. Mezitím přišla vlna veder, pak bouřky a sněžení. Snažíme se zjistit co nejvíc informací, ale i v domu horských vůdců nám potvrdí, že lze jen spekulovat, jak to tam vypadá. Chlapík nakonec, aniž by zvedl oči od stolu, poznamená, že to před týdnem lezli a pak i slyžovali a že vy to mohlo jít, když to přes noc zmrzne. Sobotní ráno má být nejchladnější ze všech následujících dnů a tak se rozhodujeme, že to prubnem.
Ještě jedna drobnost nám, kromě nejisté podmínky, kazí radost. Lanovka na Grands Montets nejezdí a to ani do mezistanice. Nahlas si libujeme, jak si to aspoň dáme pěkně poctivě po svých odspoda, ale mlčky si myslíme své. Nejdříve se vysápeme po sjezdovce na Lognan a pak už výrazně záživnějším terénem k ledovci Argentiere.
Narozdíl od pár dalších nemíříme na chatu, ale doprava nahoru, na ledovec Rognons, abychom to ráno v noci měli na nástup co nejblíž. Nacházíme skvělé místo ve výšce asi 2800 metrů na posledních skalách na kraji morény. Zahajujeme zevlící podvečer, od odpočinku nás ovšem v jednom kuse vyrušují překrásné výhledy.
V půl desátý mě ze spacáku ještě vyžene západ slunce, ale pak už se snažíme ze spánku urvat co nejvíc. Není to žádná sláva, ale ani žádná tragédie a tak zvládáme noční vstávání stále ještě s nadšením. Zvláště když při nabírání sněhu na snídani zjistíme, že je ztvrdlej na kost. To nám vleje do žil bezbřehý optimismus, o kterém ještě nevíme, že bude mít jen velmi krátké trvání. První metry po ledovci jdou skvěle, jdeme jak páni. Čím blíž jsme ale kuloáru, tím častěji narážíme na úseky, kde se boříme. Buď sem sníh spadal shora, nebo je tu jiné mikroklima. Tak či tak, náš pohyb čím dál víc připomíná brodění blátem.
Luky prokazuje víc odhodlání než já a tak se to snaží dorvat dál s nadějí, že se podmínky nahoře zlepší, ale realita je bohužel opačná. Ve sněhu nedrží mačky ani cepíny a navíc se shora valí sprcha sněhu, který v předchozích dnech napadl. Tady je konečná, otáčíme na neveselý 2kilometrový sestup zpátky k autu.
Fotogenická Aiguillette d’Argentiere
Jen co jsme si trochu dáchli, dospali a pofoukali bolavé nohy, začali jsme vymýšlet, co podnikneme se zbytkem času a sil. Odpoledne jsme se tak rozhodli pro odpočinkově-poznávací procházku k Aiguillette d’Argentiere, skalce na druhé straně hlavní doliny, na které je i nějaké to lezení. Do nohou jsme přidali dalších 500 výškových, protáhli i zbytek těla, pokochali se výhledy na Verte v mraku a trochu srovnali pošramocenou morálku.
Voie Frison-Roche na Brévent
V sobotu večer jsme, navzdory spánkově-deprivačnímu rozsekání, ještě stihli návštěvu u Ida, Izraelce, se kterým jsem se vloni seznámil ve Skotsku a náhoda tomu chtěla, že jsme se v neděli potkali i ve stejné skalní cestě na Bréventu. Všichni jsme chtěli mít nekonfliktní program. Vybrali jsme místní absolutní populárku Voie Frison-Roche za 6a a v šesti délkách jsme si vychutnali příjemné lezení, které bylo pro Lukyho na pohodu a pro mě tak akorát. Přístup a sestup lanovkou nám po přechozím dni dost přišel k duhu.
To nejlepší na konec – Arête des Papillons
Už už jsme chtěli jet domů, ale má milá žena mi velkoryse doporučila, že bychom měli ještě něco vylézt, když už jsme se tam táhli takovou cestu. Takže jsme se zase ponořili do průvodce, jehož listováním jsme v uplynulých 3 dnech strávili jistě víc času, než spaním. Z milionu skvělých nápadů nakonec vykrystalizovala hřebenovka, o které jsme jako ignoranti místních poměrů nikdy neslyšeli, ale o které se hovoří jako o místní velké klasice. Arête des Papillons (Motýlí hřeben) je SZ žebro spadající z Aiguille du Peigne a slibuje a) krásné lezení b) krátký přístup. Obojí se nám před jízdou domů dost hodí.
Odpočinek minulého dne nám evidentně prospěl a tak zvládáme nástup z první lanovky hladce a i vcelku svižně. Mačky a cepíny necháváme nakonec pod šutrem a bez váhání směřujeme evidentní cestou. Na začátku lezeckých pasáží se raději navazujeme a už záhy zjišťujeme, že lano bude opravdu potřeba a že ta čísla a písmena nebyla v nákresu jen tak pro legraci. Po prvním svižnějším místě, kde se marně snažím narvat moje obří boty do o dvě čísla menší spáry, obouvám s radostí lezečky. Luky statečně zůstává v pohorách a dorve to v nich nakonec celé, přičemž leze nejtěžší místa na prvním.
Nemá smysl popisovat jednotlivých asi 11 délek a to hlavně proto, že na doporučení moudrého průvodce jdeme většinu na průběh a postupově jistíme jen ty nejtěžší fleky (jsou tam asi 3–4 fleky za 5c–6a). Jistíme smycemi, friendy a vklíněnci, tu a tam skobkou a docela to odsejpá.
Nejtěžší místo čeká bezesporu po letterboxu v deváté délce. Z ploten se přeléza do kouta, který trochu vyhazuje, ale dá se do něj naštěstí opřít a z něj se pak po tenkých lupenech vyleze nahoru. Výživný.
Na hřeben se napojuje zleva výlez z ploten cesty Les Lepidoptères a nám už zbývá jen kousek do finiše. Po 2,5 hodinách jsme v sedle a začínáme slaňovat koridorem, která je zároveň normálkou na Peigne. Na vršek si to vylezeme až bude někdy víc času.
Obezřetně sestupujeme sněhové pole s nostalgickou vzpomínkou na cepín uložený dole po šutrem. Naštěstí je to jen kousek a bílé pláně dole už bravurně sjíždíme v elegantním telemarku. Stíháme lanovku ve 12:15, před půlnocí Budějce a v jednu Prahu. I když to chvíli vypadalo rozpačitě, zas z toho byl skvělej vejlet.
