Skialpová zavíračka na Piz Palü

Vracíme se na místo činu. Tam, kde jsme v lednu s lyžemi skončili, tam s Alešem po drobné pauze se skialpováním pokračujeme. Tři dny pěkné předpovědi a zrušení cestovatelských obstrukcí nás táhne opět do Engadinu, na Berninapass.

Zataženým Osthangem na Piz Cambrena

Nejdřív to byl fór, že bychom si mohli dát na rozpink Cambrenu, ale vbrzku se tenhle vtípek přetavil v realitu a my za šera šlapeme známým terénem směrem do sedla Caral. Ještě na ledovci si říkáme, že to s tou dnešní slabší předpovědí asi nebude tak horký, ale když se postupně šineme strmým Osthangem, potvrzuje se bohužel i takhle prognóza.

Na hřebeni Arlas už je zima jak v psírně a na vršek dobloudíme jen díky stopám a žlutým značkám. Na vrcholový panoramata to dneska nevypadá. Sjezd je zpočátku kombinace stopovací hry a jízdy na horský dráze (včetně nevolnosti). Pak nastupuje kvalitní šornovací technika kombinovaná s několika odvážnými, ale nikoliv elegantními oblouky ve strmým. Díky této taktice se ale dostáváme na ledovec v jednom kuse a pak už to máme za odměnu. Mraky zůstaly nahoře, vidíme na cestu a užíváme si pěkný sjezd v překvapivě fajnovým sněhu až k autu.

Přes Piz Palü na stoletý bivak

První lanovka na Diavolezzu jasně rozhodla, že druhý den žádný alpine start nebude. Nevadí, beztak nemáme naspěch. Na rozdíl od chrtů, kteří se svačinovými batůžky vyráží v takovém tempu, jakoby chtěli stihnout ještě tu samou kabinku směrem domů, my, s almarami na zádech, jdeme rozvážně. Ač je lidí hodně, všichni mají bez rozdílu namířeno na Piz Palü.

Na hřebeni Palü nás opět přivítá solidní fujavice. Jarní outfit jsme si představovali jinak, ale takhle bereme rádi zavděk péřovkami a teplými rukavicemi. Po vyšlapané dálnici se ale jde krásně a i sestup a sjezd z hřebene na jih zmákneme než bys řekl švec. Pak už jen stačí pustit to po ledovci, 10 minut vyšlápnout a jsme u bivaku Pansera. Těšili jsme se, ale že to tu bude až tak pěkný, to jsme nečekali.

Svítání pod Berninou a Piz Argient

Rádi bychom zkusili dojít až na nejvyšší vršek v širokém okolí a tak vyrážíme časně. Je opět kosa jak bejk, inu, 30. května. Aspoň nás to žene do tempa. V sedle jsme za chvilku a ukázkové svítání už chytáme pod séraky na pláních Bellavista. Bernina se zdá být na dosah.

Sjíždíme strmější úsek a pak nás stopy bohužel svedou příliš na sever. Než zjistíme, že se jedná o slepou uličku, přicházíme o 250 výškových. Koridor, kterým se mělo projet je jasný na fotce níže, ale tam se mi zas nelíbí, že není stopa. Taky je jasný, co nás ještě čeká cestou na vršek a hlavně při návratu k autu. Nakonec se rozhodujeme pro alternativní cíl, blízký Piz Argient (2942 m).

Sestup v tomto případě neznamená jen skočit do lyží a sjet si. Nejdřív sejdeme hřeben Piz Argient, pak si kousek sklouzneme, pak je to zas na pásy (a cepín), pak zas kus sjezd a na Fortezze jdou lyže na batoh a mačky na nohy. Tenhle hřebínek vezme jako vždy nějaký ten čas a díky lyžím na batohu i nějaký ty nervy. Slanění je s krátkým lanem jen tak tak.

Hned pod posledním slanění můžeme naštěstí zase nandat lyže a sklouznout se na Vadret Pers, který je v tuhle dobu ideálně poměklý a my si můžeme vychutnat dlouhé oblouky v hodném sněhu. Pak ještě musíme vyšlápnout 250 výškových na Diavolezzu a sjet po sjezdovce dolů. Ke konci už toho mají nohy dost. I my jsme po dlouhé skialpové pauze nasyceni a spokojeni. Tak zas za půl roku tady!