Kouty, kouty, kouty a sem tam nějaká skobka. Už na jaře jsme zjistili, že lezení klasických cest v Arcu je zcela jiný sport než vystřílené jednodýlky, ale přesto jsme se nepoučili nenechali odradit a dali si hned dvojnásobné repete.
Via del Missile (7/320 m)
První pilíř Monte Casale. Topo zde.
Dobrá konstelace napomohla tomu, že jsme mohli s Lukym vyrazit do Arca už dva dny před našimi průvodcovskými povinnostmi. Místo zde obvyklého drcení sportovek (kde bych já podrtil leda tak své sebevědomí), jsme se rozhodli pro větší prožitek v dlouhých cestách, kde se díky sporému jištění střídají silné emoce strachu a následné radosti z vlastní sebezáchovy. Obého jsme si užili víc než dosyta.
Dokud jsme ještě plni sil a odhodlání, nastupujeme do obrovské stěny Monte Casale. I přes velký entuziasmus nám nějaká ta soudnost zbývá a tak vybíráme na místní poměry krátkou 300 metrovou cestu Via del Missile. Už nástup s laborováním po volných šutrech nám simuluje horskou atmosféru a to přesto, že údolí, sady a továrny máme přímo pod zadkem.
První délka vede krásným koutem a my si chrochtáme blahem. Třeba to ani tak těžký nebude, říkáme si naivně. Střídání jsme protřele spočítali tak, aby klíčové délky lezl Luky (čistě z fotografických důvodů, samozřejmě). Takže nastupuje do té první těžké, za 7- a i přes pár nadávek stojí za chvíli u štandu. Na tom se trochu přetahujeme s dvojicí Kanaďanů, kteří jsou před námi. Tahle společnost nám díky jejich tempu vydrží až do konce.
V dalším dlouhém a pěkném koutku si dostatečně pocvičím zakládání a už jsme pod klíčovým místem. Lezkyně nad námi už dávno rezignovala na volné lezení a vše zkušeně ručkuje. Nám snaha nechybí, ale otevřený kout s minimem chytů je zkrátka nad naše síly. S vizí mnoha délek před námi poslední krok háknem a valíme dál.
Když jsem nalézal do další délky, myslel jsem, že mě čeká odpočinková šestmínuska. Jenže ouha, ono to bylo za 6+, navíc vyrovnané, dlouhé a skob pomálu. Ještě teď se mi opotí čelo, když si na to vzpomenu.
Když už jsme si oddechli, že máme to nejtěžší za sebou, přišlo další překvapení. Šestá délka sice originálně měla vést širokou spárou vpravo, ale ta prakticky nešla zajistit, tak to dvojka před námi vzala spárkou vlevo. Nejdřív jsme se jim vysmáli a pak to lezli úplně stejně a vycukali jsme se v tom stejně tak.
Ke konci cesta konečně trochu zlehkla. Tuším, že to byla sedmá délka, která byla opravdu moc pěkná a konečně i lezitelná. Na závěr přišlo ještě jedno delikátní místo, ale vzhledem k tomu, že náš čistý přelez skončil o 200 metrů níž, jsme si z toho už tolik nedělali. Spočítali jsme krvavé šrámy a upalovali dolů, než nám zhasnou. Měli jsme to tak tak.
Cesare Levis (6+/270 m)
Pian dela Paia. Topo zde.
I když to v posledních metrech včerejší cesty vypadalo s naším morálem všelijak, stačil 1,5hodinový sestup, abychom se sebrali a vymýšleli, kam to vyšleme. Snadno jsme se shodli na tom,že to bude chtít něco kratšího a lehčího. Zároveň se ale rádi zase pomazlíme s friendy a samozřejmě nepolezeme nic, co nebude mít 5 hvězdiček.
Trvá pár piv, než výše zmíněný rébus s našimi skromnými požadavky vyřešíme, ale nakonec vylosujeme cestu Cesare Levis (Diedro Manolo) ve stěně Pian dela Paia. Vlastně kousek na jih od té včerejší. Máme z výběru radost, ale odlišný názor má počasí. Jen co sedneme do auta, začíná pršet a nepřestává ani pod stěnou. Mlčky si klestíme cestu nálety. Vlastně ne tak docela mlčky, dost sakrujeme.
Jak bystrý čtenář nejspíš odtušil, nakonec jsme do toho nalezli. Přestává pršet a my pevně doufáme, že to chvíli vydrží. Z těhle štandů se totiž zdrhá špatně. První délka je ještě mezi stromky, ale pak začíná naše oblíbená koutovačka.
Zas to vyšlo na Lukyho, to je ale náhoda! Klíčové místo musí přebojovat na prvním a já se vezu na komfortním konci. Moc se mi to ale tradičně nevyplácí v páté délce, která je sice papírově snazší, ale zas má na 55 metrů asi 4 skoby. Dolezu to zas totálně vyždímanej. Pro lepší psychickou pohodu nám do toho začíná zase pršet. Není nic příjemnějšího, než mokrá skála a chatrný friend 2 metry pod vašimi kotníky.
Tak už zbývají jen dvě délky. My z toho teda nakonec uděláme tři, ještě si solidně zalezeme, ale už se to obejde bez větších dramat. Ještě že už přichází ta zima a my máme dost času obnovit zase skalní morál.
Foceno na Fujifilm X-H1 + Laowa 9/2.8 Zakoupením fototechniky přes tento odkaz mě drobně podpoříte a nezaplatíte ani korunu navíc. Vy naopak můžete na technice ušetřit registrací ve Fujiclubu nebo využitím Cash back akcí na Fujifoto.
Pingback: Koutové klasiky v Arcu |