Na nejvyšším vršku Totes Gebirge jsem byl poprvé před 22 lety, ale musel jsem počkat až na letošní jarní sezónu, abych se tam díky Vláďovi podíval na skialpech. Koncem března jsme využili dobré předpovědi i podmínky, posunuli si víkend na neděli+pondělí a vyrazili na nejbližší alpskou dvouapůltisícovku.
Tentokrát jsme nemuseli nijak kvaltovat. Po poledni z Budějc, ve tři z Hinterstoderu nejdřív na kolech a následně pěšky po notoricky známé trase a v pět už shazujeme batohy na terase Prielschutzhausu. Tušili jsme, že na chatě nebude v neděli bůhvíjak narváno, ale že tam budeme zcela sami a budeme přečísleni personálem, to i nás překvapuje. S radostí si užíváme exkluzivní pozornosti v komorní atmosféře a brzy jdem na kutě.
Ráno je přenádherně. Nacpeme si bříška u soukromého švédského stolu a kolem půl osmé vyrážíme vzhůru. Asi 10 minut neseme lyže skrz kleč v ruce a pak už začínáme cikcakovat ve stopě předchozích dnů.
Pod Brotfallem nás předběhne rychlík, který si dává jednodenku z údolí, a i my se brzy dostáváme do strmého, kde už nezbývá než hodit lyže na batoh. Stopa je dobrá a tak to vyšlápneme jen s pomocí hůlek a brzo se můžeme rozhlídnout do pustého srdce Totesek. O pár metrů výš je už sněhu zase dostatek, takže skáčeme do lyží a na nich dojdeme až na dosah rudého megakříže.
V závěru se hřeben houpe nahoru, dolů, sněhu je poskrovnu a tak lyže zapíchneme do sněhu a došlápneme to bez nich. Za necelé 3 hodiny si podáváme ruce a po povinné kochačce frčíme dolů. Lyžování nad sedlem Brotfallem je spíše symbolické a zahrnuje asi 10 pěkných oblouků, ale pod ním je to špica. Sníh potál v ideální firn a my si užíváme parádní jarní lyžovačku. Chata, radler, sestup, cyklodojezd. Parkovné stíháme akorát do 24hodinového limitu. Díky Vláďo za parádní výlet!
