Job etc.

| 6 Comments

Danča, zkušená harcovnice, která zakusila zahradnictví v půlce Evropy, nemá z místní práce oči navrch hlavy jako já, školkařský zelenáč. Jaké jsou tedy dojmy a zážitky z prvního týdne práce na Zélandu?

Pracuji v malém zahradnictví John&Sarah Michielsen (vyslovuje se Miklsn = mé první faux pas). Celkový počet zaměstnanců by se dal spočítat na obou rukách dlouholetého pracovníka u cirkulárky, takže panuje komorní atmosféra a během dne se dělají různé druhy prací – sázejí se nové stromky (planting), zastřihávají se ty naroubované (heading back), čerstvý řez se natírá (painting), uklízí se ostřihané větve (rubbish), stavějí se ploty proti zajícům… Výhoda je, že práce není stereotypní, neb se střídá několikrát denně. Nevýhodou je, že při valné většině nezbývá než být ohnutý a v místním supermarketu jsem zatím náhradní záda nesehnal. Navíc je pracovní nasazení mých spolupracovníků dosti šílené (v dobrém slova smyslu), takovou morálku mít půlka Česka, tak jsme z krize na tu šup. Nejčilejší je 64letá Coreen, která vypadá jako Bilbovo sestra a nedivil bych se , kdyby za sebou měla úspěšnou kariéru u Petera Jacksona…ta se ani nemusí k zemi ohýbat.

Samostatnou kapitolou je místní vozový park. Často vehikly na pokraji rozkladu, ale všechny jsou „fórvýldrájv“ a je sranda je řídit. První zkouška bylo řazení levačkou, kdy mě John bez velkých caviků poslal na detašovaný pozemek – to se obešlo bez problémů. Zajímavější bylo, když jsme den následující jeli s ostatními a Tracey mi velkoryse nabídla, jestli nechci řídit – bral jsem to jako výraz důvěry a naskočil za volant (tentokrát jsem si ani nespletl strany a nesedl si ke spolujezdci). „Jo, a nemá to brzdy“, křičí na mě z korby. „Pokud budeš chtít zastavit, musíš podřadit a dobrzdit ručkou. Welcome to New Zealand!“ Staré Diahatsu se rozjelo, nadskakovalo na hrbolech a já statečně otáčel malým závodním volantem v jehož středu se skvěl vzpínající se kůň. První cestu jsem zvládl, přežili všichni. Když jsme se ale vraceli k obědu, poněkud jsem ve víru řidičské extáze zapomněl na lehké technické nedostatky vozidla a když jsem vybíral poslední zatáčku, ozvalo se z korby poněkud vyděšené:“víš, že to nemá brzdy, jo?“ Instinkty rallyového jezdce naštěstí zafungovaly bez chyby – podřadit, ručka a bezpečně přistáváme 1 metr před kopicí substrátu. Kromě ovací si tím vysloužím i místo spolujezdce v příští jízdě.

Pracuje se od 8 do 16.30 s dvěma placenými pauzami a neplacenou půlhodinkou na oběd. Dostáváme sice minimálni mzdu, ale vzhledem k tomu, že dělá 13,5 NZD/hod, přijdeme si každý týdně po zdanění na cca 450 NZD (v přepočtu asi 7100 Kč). Za ubytování (s příležitostnou večeří ;-) dáme týdně 180 NZD, za jídlo asi 100 NZD, benzín stojí 2,2 NZD/l. Tolik fakta.

Na závěr ještě pár slov k rodině kde bydlíme: Steph a Brett jsou nevídaní pohodáři i na Zélandské poměry. Viděli jsme je až 4 dny po nastěhování, protože byli zrovna na dovolené v Austrálii. Místo nich nás tedy přivítal německý pár a Francouz Ben, kteří jim mezitím hlídali (=okupovali) dům. Zdaleka nejsme první, koho ubytovávají, v jejich „knize návštěv“ je celá řada zápisů od podobných existencí jako jsme mi dva. Pohodu doplňuje desetiletý syn Thomas, se kterým je sranda, přestože mě vydrtí v šachu (minule jsem to uhrál na remízu ;-)

PS. Už jsem si vybojoval zpět důvěru a dnes jsem opět řídil pekelné auto bez brzd.

Jakub

Author: Jakub

Zkouším všechno možné od lezení po skialp a nevalnou kvalitu maskuju univerzálností. Hodně fotím, občas něco natočím a hlavně jsem rád venku. Kromě čaje už mám rád i kafe a pořád ještě i brzké ranní vstávání.

6 Comments

Napsat komentář

Required fields are marked *.



*