Tenhle výlet jsme s Martinem podnikli především proto, abychom otestovali a nasbírali foto a video materiál k novému foťáku Fujifilm X-T5. Nejtěžší bylo rozluštit tradiční rébus počasí+podmínka+volný čas a z této matematicky pochybné rovnice vypadly nakonec Bernské Alpy. A světe div se, nakonec z toho byl nejvyšší kopec sezóny, dost možná nejlepší záběry tohoto léta a hlavně další parádní túra s Martinem pěkně natěžko.
Babí léto v horách miluju, ale ledovcová podmínka posledních let tenhle vztah dost zásadně nahlodává. Po dlouhém hledání zajímavé a bezpečné túry, kde jsme prozatím ještě nebyli, se nakonec rozhodujeme pro výrazný vrchol Bietschhorn (3934 m) v západní části Bernských Alp. Nejdříve mě okouzlil pohled od chaty Baltschiederklause, ale když jsem zjistil, že se jedná o chatu s nejdelším přístupem ve Švýcarsku, rychle jsem vymyslel jiný plán.
Obvykle parťáci nad spaním ve stanu a z toho plynoucími velkými batohy sakrují, ale Martin je v tomto naštěstí velmi tvárný. Soběstačné výpravy ho baví a navíc trénuje na výlet do Nepálu, takže jsem mu pro jeho dobro přihodil do báglu ještě druhý foťák a začínáme stoupat z našeho oblíbeného údolí Lötschen na JZ vstříc ledovci Birch. Když to půjde dobře, stačí nám nastoupat 1700 výškových a octneme se pod severním hřebenem.
Jdeme stále podél potoka Birchbach. Nejdříve po krásné značené stezce, ale ta se v místě zvaném Resti ztrácí. Chvíli bloudíme a pak nacházíme málo zřetelnou pěšinu, která se vzápětí v suti ztrácí a jdeme podle odhadu (a navigace mapy.cz) do sedla. Hrabeme se čím dál horším terénem a jsme zvědaví, co nás nahoře čeká.
V sedle Baltschiederjoch (3195 m) nás sice čeká rozpačité počasí, ale flek na stan nacházíme parádní. Minutu odtud dokonce teče u ledovce voda, takže zázemí máme ideální. Teď ještě aby se ukázaly nějaké výhledy a přišlo večerní světlo. Zevlíme a doufáme.
Večer to přichází. Slunce se vyloupne ze spodního okraje mraků a osvítí krajinu neuvěřitelným plastickým světlem. Fotíme, natáčíme, večeříme a se západem slunce spokojeně zalézáme do stanu s vědomím, že tohle se vydařilo na výbornou.
Podívanou jsme si evidentně vyplýtvali večer, ráno je obloha zatažená. Rozhodujeme se tak zbytečně odchod neuspěchat a balíme až za světla. Míříme k blízkému severnímu hřebeni Bietschhornu, který sice sám o sobě není nijak lezecky obtížný, ale večerní obhlídka ukázala, že bude dost nepříjemné na něj nastoupit.
K severnímu hřebeni se dá dostat buď firnovou variantou ze severovýchodu, nebo skalní ze severu. Na tu první je samozřejmě už dávno pozdě, ale i přístup ke skále bude, zdá se, díky zčernalému ledu výživná. Hlavně díky tomu, že jsme vybavení do ledu dost minimalizovali. Dva šrouby nejsou mnoho.
Na poslední, nejstrmější úsek se navazujeme. Poloviční třicítka napůl samozřejmě nestačí a tak si dáme kus na průběh a pak už jsme díky bohu u štandu. Ve skále už pak jdeme na průběh, dáváme friendy a vklíněnce a brzy jsme na kótě 3477 a oddychneme si.
Hřeben se nejdřív pokládá do chůze a pak zase začíná drobné lezení. Kolem nás se pořád válí mlha. Ale i tak se nakonec začne trhat. Už jsme pořádně vysoko nad údolím Lötschen a taky se nám ukáže horní část hřebene, která nás teprve čeká. Vypadá to, že si i trochu zalezeme.
Nad kótou 3706 jdeme nejdřív kousek horizontálně a brzo přicházíme pod první věžičku. Lezení je tak za IV, je to odjištěno nýty, takže stačí nacvakat presky. Situace se opakuje hned vzápětí na dalším úseku, který tahá Martin. Skála je naštěstí suchá a i s velkými batohy naštěstí dobře lezitelná. Už bez lana pokračujeme nahoru vstříc mlze.
Kousek pod vrcholem se zprava připojuje západní hřeben a vbrzku jsme už i u samotného kříže. Výhledů nám dopřáno není, tak slavíme aspoň svačinou a bez dlouhého otálení jdeme hledat cestu dolů již zmiňovaným západním hřebenem.
Západní hřeben je normálka na Bietschhorn a většinou se od stejnojmenné chaty chodí nahoru a zase dolů. Hlavně horní část je docela lezecká, na zásadních místech jsou opět nýty i majlonky na slanění. Dobře nám poslouží i jen třicetimetrové lano. Ve spodní části se vyšlapaná stezka drží jižně od hřebene a vede hodně sutí. To už taková zábava není, ale i tak zdárně doklopýtáme na ledovec. Jdeme hledat, kde dneska složíme hlavy.
Tentokrát musíme zapojit drobné kamenické práce, ale po půlhodince máme zase skvělé místo. Stanujeme přímo pod západní stěnou Bietschhornu, u ledovce Bietschgletscher a zase máme tekoucí vodu. Relaxujeme a těšíme se, jaké další výhledy přinese ráno.
Svítání přináší další fotografickou žeň. První paprsky osvěcují Walliské Alpy v čele s Weisshornem a Domem a ukazují je v tom nejkrásnějším světle. Ještě s vypětím všech sil natočím komentář k foťáku a pak už dobíhám Martina, který vyrazil napřed na 1700metrový sestup. Chata Bietschhorn, kterou míjíme, je ještě ve stínu, ale dole nám při koupeli v potoce už svítí sluníčko. Do tohoto malebného údolí se rádi zas někdy vrátíme!
Z této akce jsem sestříhal následující promo video nového foťáku Fujifilm X-T5:
