To jsme se takhle jednoho sobotního odpoledne chystali vyrazit na stěnu do Innsbrucku. Ještě když v 14 hod odcházím z práce, myslím si, že to tak bude. Když pak ve 14:40 odcházíme z parkoviště o 10 km dál a na zádech máme batohy, ve kterých se místo sedáků a lezeček krčí spacáky a vařič, je už nad slunce jasné, že to dopadne trochu jinak…
Z vesničky Giessenbach stoupáme do již známého sedla Hoher Sattel (1495 m), tentokrát z východu. Počasí navzdory mizerné předpovědi kouzlí krásný podvečer.
Batůžku, batůžku, co v sobě ukrýváš?
Jo, tam jsme byli včera na odpolední procházce na skialpech…
Tma už je na krku, nicméně nadšení z tváří nemizí. Hluboko pod námi vesnička Giessenbach odkud jsme vycházeli.
Poslední zbytky světla a my se pořád trmácíme sněhem a sutí. V Seefeldu (nalevo) a Leutasch (napravo) už rozvědcují světla. My také a ve sněhové nadílce která místy sahá až do půlky stehen hledáme chatičku…
Po lehce dramatickém bloudění otevíráme dveře chaloupky jak z pohádky… záclony v oknech, vyřezávaná židle, svaté obrázky, kamna (kompatibilní na zapékání), deky… co víc si přát.
Náležitě posilněni 12 hodinkovým spánkem se probouzíme do rána, které mělo být naprosto šeredné, mizerné, nechutné…
Ráno u Arnspitzhütte (1930 m)
Arnspitzhütte a Grosse Arnspitze. Tam už jsme to bohužel nestihli, ale aspoň se můžeme těšit na vypečenou březnovou skitúru.
Valíme rychle dolů, v 13 hod začíná práce pro změnu Danče. Carpe diem!
22.1.2014 at 09:00
no špacírovat bych s vámi nešla /převýšení 1050… /, ale kouká se na to krásně