Biancograt

To, že nespravedlnost vládne světu, je obecně známý fakt. A tak zatímco se někteří pomalu propracovávají od Třístoličníku k velkolepému Traunsteinu a s nevyslovenou nadějí toužebně hledí do dáli na blyštící se ledovec masivu, který nedosahuje ani tří tisíc, jiní s drzým čelem bez okolků hned vyrazí na čtyřku. Poprvé do takové výšky, poprvé do Švajcu, poprvé s mačkami na nohách…a aby toho nebylo málo, nevystačí si s nějakou normálkou, ale zvolí linii obtížnosti AD (III) jedním z nejkrásnějších hřebenů Alp.

Na Piz Bernina se vracím po dlouhých 8 letech a jsem moc rád, že to tentokrát bereme více nalehko. Přesto je pochod k chatě Tschierva očistcem. Buď za to může přejezdová únava nebo to, že jsme se dopoledne ještě protáhli na ferratě La Resgia nebo také fakt, že táhneme na zádech šílené litry vody, neb dle věrohodných zdrojů na chatě není (potok 5 minut pod chatou). Navzdory vyčerpání tělesných schránek jsme okouzleni nádherným podvečerem – nad batohem už vykukuje vytoužený sněhový hřebínek.

Zdravá strava vládne světu…stejně jako seflíčka. Kucháme avokádo a škrtíme místního punťu a zbavujeme se tak předvýstupové nervozity.

Ouplné lůny krásná tvář – tak bledě jasná, jasně bledá… brzká vstávačka a noční pochody tmou mají atmošku!

Hlavní divadlo se ovšem odehrává v sedle Fuorcla Prievlusa kam přicházíme po šesté akorát včas na velkolepý ranní skektákl. Zároveň zahazujeme mačky a začínáme se mazlit se skálou. Začínáme se propracovávat hřebenem Biancograt.

Skalní úseky jsou naprosto parádní. Do toho nás za ušima šimrají první paprsky slunce. Magická chvilka.

Exponované, ale snadno lezitelné pasáže přelézáme s minimem jištění velmi svižně a než se nadějeme, je tu další sníh. Nasazujeme mačky a vydáváme se vstříc zlatému hřebu této túry.

V hlavě mi neodbytně zní Led Zeppelin když kráčíme nekonečnými schody po hřebeni stále výš a výš. Dlouhé a namáhavé stoupání kulminuje až na vrcholu Piz Bianco, kterému do magické hranice chybí pouhopouhých 5 metrů. Navzdory prachbídné aklimatizaci (=žádné) držíme parádní tempo.

„So close and yet so far.“ Hlavní vrchol Piz Berniny, který z této strany vypadá jako parodie na stolovou horu, je už coby kamenem, přesto přichystá hlavní lezecké obtíže a nezbytné šmodrchání lan při dvojím slanění.

Epické finále na kótu nejvyšší. Lehkým terénem dobíháme k vrcholové knížce a vychutnáváme si ukázkový den v horách. Široko daleko se vše nalézá hluboko pod našima nohama, stojíme na nejvýchodnější alpské čtyřtisícovce (pro milovníky čísel doplním časomíru 6:15  po odchodu z chaty Tschierva).

Ani sestup normálkou není zdaleka nudný. Hřeben Spalla naservíruje panoramatický sněhový hřeben i výživné skalní slézání (II). U chaty Marco e Rosa přistaneme do půl druhé hodiny a hned se hrneme slavit v místní putyce oplývající ochotou obsluhujícího personálu („to si děláte srandu, že chcete každý jinou polévku, kdo to má ohřívat?“, „tady máte pivo a Fantu, radler si namíchejte sami!“)

Sestup je kapitola sama pro sebe. Na bezedné trhliny plání Bellavista i lezecké pasáže hřebene Fortezza jsme byli morálně připraveni a proběhli jsme jimi více než hladce, ale závěrečný sestup na ledovec Morteratsch a především pak sestup z jeho čela nám nejen že  nevykouzlil úsměv na rtech, ale obarvil mnoho vlasů do mnoha odstínů šedi. Sestup z vrcholu nám zabral včetně pauz bezmála 9 hodin! Túra jak řemen, den jak obrázek a vybraná společnost, díky Kris :)