Neznámý Muntanitz

Po těch pár letech, co člověk jezdí do hor, je už poměrně obtížné najít místo v Rakousku, které by on sám, nebo někdo z blízkého okolí nenavštívil. A když se jedná o dobře dostupný Winterraum obklopený třítisícovými vršky, jedná se prakticky o zázrak. Je tedy zřejmě symbolické, že se takový div odehrál právě k době adventu.

Zima je letos out. Podzimními modřínovými háji kráčíme vstříc Sudetendeutsche Hütte do výšky 2650 m a sněžnice neseme celou dobu na zádech. Po třech a půl hodinách nás vítá pěkný Winterraum (pozor, bez dřeva!) a večer po rozplynutí mraků i krásný západ slunce.

Posíleni 12 hodinovým spánkem (do hor se jezdíme především vyspat) kráčíme za rozbřesku po zbytku ledovce Gradötzkees a konečně využíváme i sněžnice. Z dáli na nás kouká sousední bezvýznamný špičatý kopec.

Pro výstup na Gr. Muntanitz (3232 m), nejvyšší vrchol skupiny Granatspitze, jsme si vybrali SO grat (II), pohodový hřeben s pěknými výhledy na Glockner a další vršky Vysokých Taur.

Než se nadějeme, stojíme u kříže. Den jak malina, užíváme si vrcholová panoramata a posléze pomalu setupujeme normálkou přes další třítisícovky – Kleiner Muntanitz a Wellachköpfe.

Exponovaná severní stěna Kl. Muntanitz (částečně zajištěno fixními lany)

Výhledy na Grossglockner a před ním SO grat na Gr. Muntanitz. Z ledovce jsme na něj nastupovali u pravé hrany fotky.

Ještě není ani poledne, když otevíráme dveře chaty. Je nad slunce jasné, že by bylo hřích takový pěkný den v horách dál nevyužít…pokračování příště.