Po roce jsme opět vyrazili do drsného kraje bolivijského Altiplana. I když jsme projeli stejná místa jako loni, byly nám naservírovány místy zcela odlišné scenérie. Ve vyšší polohách napadl sníh, kteří ani pamětníci touto dobou nepamatují a srážky proměnily 10 000 čtvrerečních kilometrů Salaru v jedno velké zrcadlo. Příroda Jižní Ameriky nás opět překvapila a okouzlila. Více už ve fotoreportu.
Letos jsem také notně odlehčil fotovýbavu a vzal s sebou maličký Fujifilm X100F s pevným objektivem 23mm/f2. Kdo by si myslel, že to omezuje, tak právě naopak. Nemusíte vymýšlet, jaký objektiv vybrat nebo jak zoomovat. A máte víc prostoru věnovat se vlastnímu focení.
Pojištění z Copacabany
Nejlepší pojištění nezískáte v Bolívii od pojišťovacích agentů, ale ve městečku Copacabana na břehu jezera Titicaca. Stovky řidičů zde zdobí a zaříkávají svá auta, polévají alkoholem a pálí obřadná kadidla. To vše jim zaručí jízdu bez nehody.
Hektický La Paz
Květinové pásy a historická budova kostela San Francisco může působit idylicky, ale nejdůležitější město Bolívie je vřící kotel podobný mraveništi. Od loňska přibyly další a další linky kabinových lanovek, což je jediný rozumný způsob, jak se v této městské džungli přesouvat.
Surrealistický jihozápad
Začínáme okruh jihozápadem Bolívie. Počasí sice zpočátku nastavuje odvrácenou tvář, ale bizarní skalní město Ciudad del Encanto své kouzlo rozhodně neztrácí. Pokračujeme dále až v Chilské hranici a známému vulkánu Licancabur pod kterým se rozkládá nádherná Laguna Verde.
Pohled na vyprahlou poušť Salvatora Dalího působí vskutku surrealistickým dojmem a není tak divu, že si vysloužila jméno po tomto světoznámém umělci.
I když je Altiplano nehostinné a drsné, je zároveň barevné a plné života. Laguna Colorada zbarvená od fialové přes červenou až do sytě oranžové je toho dobrým důkazem.
Zimní podmínky na druhé straně polokoule v této části roku nepřekvapí, ale srážky jsou v srpnu na Altiplanu opravdu výjimečné. Proměnily poušť v Sibiř a řidičům přidělaly pár vrásek.
Tradiční skupinové foto u Arbol del Piedra prozrazuje, že se nám od loňska počet poněkud rozrostl.
Zatímco my se choulíme do péřovek, naše kuchařka obléká tradiční oděv a i ve sněhu chodí v balerinkách. A k tomu skvěle vaří.
Plameňáky jsme u laguny Hedionda očekávali a vyhlíželi. Překvapením ovšem bylo, že se jejich počet oproti loňsku zhruba ztrojnásobil. K vidění byly hned tři druhy z šesti světově známých.
Doprava a život v odlehlých vesničkách nepatří mezi nejsnazší. Železniční spojení do Chile funguje jen díky denním transportu vytěžené rudy a tak se jednou týdně najde prostor i pro osobní dopravu. S přejezdy si hlavu nedělají, ostatně stejně jako s mnohými jinými problémy. Důležité je najít si co nejčastěji důvod pro nějakou tu fiestu.
Nemusíte mít hlavní roli v Bibli, abyste mohli chodit po vodě. Srážky uplynulých dnů proměnily Salar de Uyuni v jedno velké zrcadlo. Pěti až třiceticentimetrová vrstva vody vytváří elegantní odrazy, autům nicméně nasycený roztok soli dvakrát neprospívá.
Od staletých kaktusů rostoucích na ostrově Isla Incahuasi pozorujeme vulkán Tunupa (5321 m) i jeho dokonalý odraz. Již za pár hodin budeme stoupat po svazích této sopky.
Nejen voda na Salaru zpomaluje náš postup. Místní průvodce Mario žije pod Tunupou šedesát let a tolik sněhu na ní v tomto ročním období nepamatuje. Nevadí, i 4700 metrů je dobrou aklimatizací a výhledy za tu námahu stály.
Ztráta perspektivy a bílá pláň pod nohama mate dokonale veškeré smysly. Nedají se odhadovat vzdálenosti ani směr. Chůze po Salaru je jak přistání na jiné planetě.
Potosí je městem dolů a koloniální architektury. Krásných staveb a drsného života horníků. Omrkneme děsivé podzemní chodby a jsme rádi, že se následně můžeme držet na povrchu.
Ve vesničce Sajama nás nečeká bůhvíjaký komfort, ale místní pokoje mají neopakovatelné kouzlo. Co na tom, že v nich v noci mrzne, výhled ze dveří na tři šestitisícovky za trochu toho nepohodlí stojí.
Dvojice vulkánů Parinacota a Pomerape vyrostla do výšky kolem 6300 metrů a tvoří naši každodenní kulisu při putování NP Sajama.
Okruh kolem vysokohorských lagun nás zavádí až na Chilskou hranici a asi 4 kilometry kráčíme dokonce zcela u sousedů. Pohybujeme se ve výšklách až 5050 metrů a společnost nám dělají jen skotačivé vyskače.
Po celodenním pochodu přijdou termální lázně vhod. A to nemluvíme o chladivém moku, který místní lákavě přichystali na dosah koupajícím. Ještě, že jsme měli domluvený odvoz, po této terapii se nám už nechtěl udělat ani krok.
Huyana Potosí (6088 m)
Už už to vypadalo, že se na nás matka země Pachamama zlobí, ale nakonec k námbylo počasí navzdory předpovědi neuvěřitelně příznivé a my se mohli ve skvělých podmínkách vydat na oblíbený šestitisícový vrchol Huyana Potosí nedaleko La Paz.
V noci jen odhodlaně stoupáme, cestou dolů si konečně vychutnáváme výhledy na pohoří Cordillera Real a miliony světel blízkého La Paz. Když vidíme některé trhliny a jejich křehké mosty, jsme rádi, že cestou nahoru byla tma.
Camino del Muetre
Na závěr to chce relax a ohřát se. Ze sedla La Cumbre (4700 m) sjíždíme na kolech oblíbenou „Silnicí smrti“. Nejdříve jsme ještě rádi za mnohé vrsty oblečení…
… a s ubývající výškou ze sebe všechno strháváme, vzduch houstne, teplota stoupá a my po třech týdnech vidíme tolik zelené, že nás až zrak přechází. Nadmořská výška 1100 metrů nám po Altiplanu téměř přivodí nížkovou nemoc :)
Do Bolívie se můžete vydat napřesrok opět pod hlavičkou CK V-Tour.
Foceno na Fujifilm X100F (techniku od Fuji můžete zakoupit v e-shopu Fujifoto)
