Pro oba z nás to měl být na další dobu poslední větší horský vandr a tak jsme to zavírání Alp pojali zodpovědně. Protáhli jsme si víkend o další dva dny, vybrali trasu v srdci Vysokých Taur a chaty, které nabízí útulné a krásné winterraumy. Předpověď slibovala pokračování turisticky příznivého babího léta, takže by se mohlo zdát, že se nemělo co zvrtnout. Jenže jak se říká, chcete-li pobavit bohy, řekněte jim své plány.
Parkujeme v Bad Gasteinu a busem ještě dojedeme 20 minut do Sportgasteinu. Asi musíme vypadat dost zoufale, protože nám šofér při výstupu ještě vnutí 4 Eura zpátky jako studentskou slevu. Okolí Naßfeldu je v mezisezóně a uprostřed týdne prakticky liduprázdné a nejvýraznějším společníkem je solidní vichr. Odlovíme dvě kešky, dojdeme na konec údolí a začneme drtit serpentiny na Hagener Hütte.
O pár hodin a 800 výškových metrů později otevíráme dveře zbrusu nového winterraumu. Je lehce sterilní a bez kamen, ale kdybychom tehdy věděli, že je to jediný, který za 4 dny navštívíme, byli bychom s těmi soudy možná shovívavější. Takhle tu jen uvaříme odpolední čaj a bezpečné útočiště neprozřetelně opouštíme.
Nechtělo se nám tomu předem věřit, ale cesta k Mindener Hütte trvala opravdu skoro 3 hodiny. Ne že bychom tedy nějak hnali, ale traverzování a houpáky nahoru dolů nějaký ten čas opravdu zaberou. Tuhle krásnou samoobslužnou chatu jsem si pamatoval z přechodu Vysokých Taur v roce 2011 a těšil jsem se, jak si užijeme jejího útulného přístřeší. Pomalu se začíná smrákat a únava se hlásí rovněž o slovo.
Jenže chyba lávky! Chata je zašpérovaná a informace z internetu slibující volný přístup do poloviny října nebo dokonce do jeho konce, nám nejsou nic platné, byť nenastal ještě ani jeden z termínů. Chytáme fragmenty signálu a zkoušíme volat správci, jestli tu není někde schovaný klíč…„Jo, my jsme si říkali, že bude asi sněžit a to je pak komplikovaný se k chatě dostat a zazimovat ji. Tak jsme to zavřeli o něco dřív. Jo a klíč tam nikde není. Tak to budete muset bivakovat.“ To jsme si domysleli i bez této cenné rady a tak, jelikož se do chaty bez trvalých následků na oknech nelze dostat ani s nasazením veškeré šikovnosti českých rukou, musíme vzít zavděk jedinými otevřenými dveřmi.
Místnost s romantickým okýnkem má bohužel velmi omezený půdorys a tak ji kromě její primární funkce rozšiřujeme jen na kuchyň a ložnici musíme najít jinde. Naše jediná klika je v tom, že jsme pro sichr přibalili i karimatky, bivaksack a péřové spacáky. V improvizovaném závětří jsme skryti před řáděním severáku a užíváme si nečekaně pohodlnou noc s 11 hodinovým osvěžujícím spánkem. K ránu jsou pěkné 3 nad nulou.
K snídani se nám předvede ještě parádní ranní představení odehrávající se nad hřebenem Hochalmspitze a my pomalu pokračujeme o dům dál. Tím má být Hannoverhaus a Osnabrücker Hütte. Nad dnešním bivakem se už jen usmíváme a v žertu si říkáme, že bychom takhle mohli spát i další noc, když to bylo tak pohodlné. He, he, he…
A ještě jeden ranní krvák v rozpohybované verzi:
Dopolední trase k Hannoverhaus vévodí především krásné výhledy na údolí Mallnitz. Dlouhým, klikatým a houpavým traverzem přicházíme až k decentnímu lyžařskému středisku a na terase dáváme polední veget. Trochu nás vyděsí ukazatel slibující dalších 5 hodin do našeho dnešního cíle, ale daří se nám nezpanikařit, podcházíme Ankogel a přes sedlo Großelendscharte se přehoupneme dále na východ do údolí k přehradě Kölnbrein. Opět už se pomalu blíží soumrak, když přicházíme na dohled chaty Osnabrücker a už na dálku začínáme tušit, že tu něco není tak, jak jsme předpokládali.
Chata měla zavírat koncem září, ale kolem parkuje několik aut a z šenku se ozývá čilý ruch. Tak co, ubytujeme se normálně v pokoji, nevadí. Aspoň si budeme moci dát pivo. To poslední je ovšem tak to jediné, co nám tu bude nabídnuto. Chatařka překypující vlídností nás profesionálně odpálkuje s tím, že přespání není možné. Snažíme se ještě oponovat tím, že jsme počítali s tím, že bude otevřený buď wintteraum, nebo chata, ale tento názor má stejný efekt jako argumentace v politické diskuzi. „Můžete jít do hotelu u hráze, však jsou to jen 2 hodinky pochodu.“ Danke sehr, tak my zas půjdem. Nedáme si ani ten Weizen, abychom stihli najít místo na bivak.
Tentokrát se musíme obejít i bez kadibudky. I přesto se ubráníme večerní rose, nočním teplotám kolem nuly a světe div se, vyspíme se zase do růžova (pobyt ve spacáku ještě prodloužíme na krásných 12 hodin). Ráno počkáme, až přijde na návštěvu slunce a zkušeně vyrážíme po deváté. Obloha je jak vymetená a jediné, co nás štve, je fakt, že jsme si kvůli chatě udělali zacházku 300 výškových. Vracíme se podél vodopádu a odbočujeme k jezerům Schwarzhorn.
Na břehu překrásných ples, ve kterých se zrcadlí masiv Hochalmspitze, zapomínáme i na poslední zbytky večerního rozhořčení a plnými doušky si užíváme horského plenéru. Třetí den je nejspíš nejpůsobivější etapou. Ze sedla Zwischenelendscharte sestupujeme 700 výškových metrů, kráčíme vyhlídkovou trasou po boční moréně a užíváme výhledů na Ankogel. Dnes nás čeká ještě jeden výstup a protože je člověk od přírody lenoch, usnadňujeme si to drobnou zkratkou.
V přenádherném odpoledni stoupáme ještě přenádhernější trasou do Kleinelendscharte abychom posbírali i třetí ze série těchto sedel. Trávu brzy střídají obří žulové balvany, idylku doplňují fantastické výhledy. Naše pozornost je však upřena jiným směrem. Jen dvě minuty od sedla je naše zvědavost a nervozita ta tam. Dneska budeme mít konečně střechu nad hlavou. A ne jen tak ledajakou.
Biwak Ali Lanti má bezkonkurenční polohu. Od stolu koukáme na Ankogel a stačí se jen trochu vyklonit ze dveří a máme celé Taury jak na dlani. A pak tu máme interiér, který by mohl snadno soupeřit s kdejakou víkendovou chalupou. Spacáky, polštářky, voda v barelech, světlo na solár, kompletní nádobí, dokonce i plynové kartuše a erární vařič. Tady bychom dokázali pobýt i déle než jednu noc. Už to vypadá, že se budeme nad tímto luxusem rozplývat až do večera, ale Kristina ještě přichází s nápadem udělat si krátkou podvečerní vycházku. Bez váhání vyrážíme! (jen co dopijeme cappuccino).
Klopýtáme vzhůru přes velké balvany a tu a tam potkáme kamenného mužíka. Směr je ale jasný, chceme se vydrápat na vrchol Keeskogelu (2884 m). Brzy jsme pod vrcholovým hřebenem a jsme svědky dalšího famózního večerního představení. Kochání si ale necháváme na později, protože nás od kříže dělí strmé plotny, kde dojde i na trochu toho lezení.
Akorát odbíjí šestá, když přicházíme ke kříži. Poslední paprsky světla ozařují nejvyšší kopce v okolí, nejvíce to sluší Hochalmspitze. Ne nadarmo se honosí titulem královny Vysokých Taur. Po chvíli rozjímání opatrně sestupujeme a balancujeme v silném větru na exponovaném hřebeni. Slunce mizí za obzor a přichází kosa.
V nedělním ránu nespěcháme ještě o něco víc, než obvykle. Navzdory komfortu se nám nespí tak skvěle, jako dřív (širák je holt nepřekonatelnej) a tak aspoň stíháme pozdravit slunce z vedlejšího Jagerkogelu. Pak už nás čeká jen předlouhý sestup. Během 6 hodin se skutálíme až ke Gasthofu Prossau a následně až do Bad Gastein. Loučíme se s letními horami i barevnými modříny a pochvalujeme si, že jsme si lepší uzavření sezony nemohli přát.
Tady je naklikaná naše čtyřdenní trasa:
Foceno na Fujifilm X-T2 + 10-24 + 35/2
