I tento report bude hlavně vizuální. Ne že by nebylo o čem psát, ale obrazové kráse pískovcových věží lze jen těžko konkurovat slovy. Díky Lukymu, který to všechno zase natáhl, jsem se po třech letech zase dostal na písky a opět jsem pochopil, proč někteří celý lezecký život věnují této specifické disciplíně.
Pískovcovou rozcvičku jsme zahájili v pátek odpoledne v Ostrově. Na úvod jsme ale nevybrali zrovna procházkovou cestu, v Královské linii (VIIc) na Obra Luky popoletěl na prvním, já poodsedal na druhým a nahoře jsme se shodli, že bude potřeba zvolnit, pokud nechceme jet večer domů.
Ve společnosti místních pískovcových úderníků jsme si dali další dvě, již podstatně schůdnější linky a když nás hmyzáci žrali k nesnesení a slunce zapadalo za obzor, vyklidili jsme scénu. Ať si odpočineme na ten zahraniční výjezd.
V Sasku jsem si chtěl samozřejmě chtěl vylézt na Falkenstein a Luky nebyl proti. Poctivě jsme vybrali doporučovanou Kotzwand (VIIa), ale ukázkově jsme to popletli, nastoupili do stěny vpravo do Rohnspitzlerweg (VIIa) a na závěr si ještě vymysleli těžší variantu. Podle mě lze ale každý výstup na písku považovat za úspěch, pokud z něj člověk odejde po svých. My jsme si navíc parádně zalezli, takže jsme rozhodně netruchlili a vydali se o kus dál.
Další zastávkou byl Vorderer Torstein, kde chtěl Luky sundat pytel v cestě Erkerweg (VIIa). Úvodní délku jsme vzali lehkým terénem zleva a už jsme si mohli vychutnávat exponované lezení k levé hraně. Klíčový krok Luky vybojoval, já díky své výšce prachsprostě přesáhl a už jsme si mohli užívat nejen vrcholové panorama, ale také vzdušný přeskok na vedlejší věž ke slaňáku. Po všech stránkách opravdu parádní cesta.
Navzdory děsnému vedru pokračujeme na slunci i odpoledne, ale vybíráme na populární plezírovky. Na věž Onkel lezeme po madlech Westkante (VI) a na blízkou Tante hranu Perrykante (V). Víc než lezení nás vyčerpá dlouhé chození nahoru dolů a už se nemůžeme dočkat, až skočíme někam do vody. Výživný den ještě vylepší večerní setkání se Standou a Blankou, se kterými můžeme i probrat plány na další den.
Na neděli vybíráme Rathen. Pod vyhlášenou údolkou na Höllenhund jsme sice minimálně o hodinu později, než by v aktuálním vedru bylo zdrávo, ale i tak to toho Luky statečně nalejzá. Linka opravdu stojí za to, po něčem takovém jsme snad ještě nelezli. Hodin na provázání je tu víc, než smyc, které mají lezci v celém údolí, se silami na jejich provázání (a následné rozvázání) už to tak slavné není. Navíc je nabídka chytů tak obrovská a jejich kvalita různorodá, že obvykle nateče dřív, než se v tom člověk stihne zorientovat. Tahle stěna je opravu zážitek. Už lehčími délkami dolézáme na vršek a užíváme si výhled.
Druhou nedělní cestu nám doporučuje Elza. A světe div se, jako správný kamarád nás překvapivě neposlal do nějakého pekla, ale do parádní a různorodé linky FKV-Kante, která nás protáhla komínem, traverzem a v závěru i příjemnou hranou po madlech. Nádhera a jak se říká, v nejlepším je dobré přestat. Však to není naposled, co lezeme na písku (Lukymu stačilo počkat 3 dny, u mě to bude snad dřív, než za 3 roky).
