Tímhle výletem padl další historický milník. A vzhledem k tomu, že jsme lezli pětkovou cestu, tak se nejedná o zlomový okamžik horolezectví, ale náš osobní. Po 7 letech jsme si s Kristinkou vyjeli do hor na 2 noci. Sranda, možná si řeknete, ale zkuste si hlídat 3 rozdováděný děti a změníte názor a oceníte výkon našich maminek. A vážný je to i pro nás, protože jsme si mohli vybrat vzdálenější a delší túru.
Času máme sice víc, ale ne na rozdávání. S posledním světlem odbočujeme z Maltatalu do bočního údolí Gößgraben a dojíždíme na známé parkoviště, kde se jako mnozí jiní obratem ukládáme ke spánku. V plánu máme Jižní pilíř na Hochalmspite a protože jsme před lety s Lukym empiricky zjistili, že je na takovou túru jeden den až až, volíme stejnou taktiku i tentokrát. Vycházíme ještě za tmy a čelovky vypínáme až na dohled Gießener Hütte.
Za přenádherného svítání stoupáme známou cestou směrem ke Steinerne Mandl a přemítáme, kolik lidí z těch, které vidíme kolem sebe, míří za totožným cílem jako my. Naprostá většina naštěstí odbočuje už záhy směrem ke hřebeni Detmolder a pod jižní pilíř jde jen pár dvojic, navíc v rozumných odstupech.
Čtyřhodinový nástup není nic pro sportovkáře, ale nás, vandráky, neuráží. Počko je tutový, ledovec hodnej a náladu lehce nahlodává jen občasný pád kamenů z výše položených svahů. Nasadíme blembáky, rychle to proběhneme a už stepujeme pod nástupem.
Nástupových variant je několik, my nakonec vybíráme direkt z nejnižšího bodu pilíře a děláme tak z první délky neoficiální klíčovou. Proběhneme kolem prvního štandu a natáhneme to už snadným terénem k druhému. Tam akorát stihneme pozdravit dva kluky z Německa, kterým, jistě k jejich potěše, budeme dýchat na záda až ke kříži.
Druhá, třetí a čtvrtá délka vedou z východní strany pilíře a jedná se o typické horské lezení, které není nijak obtížné, ale je třeba trochu hledat a všechno si pěkně odjistit po vlastním. V závěru čtvrté délky se vyhoupneme na hranu jižního pilíře na komfortní plošinu, na které by se pohodlně postavil i rodinný stan s předsíňkou.
Začíná exponované lezení po hraně. V páté délce překonáme trochu strmější místo, které je papírově nejtěžší, ale to nejhezčí lezení čeká až vzápětí. Šestá délka přichystá opravdu vzdušné lezení a i když je to za 4+ a přibyly i skobky, je potřeba se na lezení soustředit a zachovat chladnou hlavu. Z hrany pak vede dlouhý traverz a třešničku přichystá už lehlý závěrečný koutek. Paráda!
Závěr lezení už bereme na průběh. Kristinka nejdřív projevuje rozpaky, které jen podpoří krátký a nepříjemný úsek slézání, ale vbrzku už se zdravíme s křížem a skupinkami, které tu potkáváme. Chvíli v baboletním počasí rozjímáme, ale víme, že to, co jsme si dneska vylezli, musíme také slézt. A že toho není málo. Sestup normálkou přes Steinerne Mandl není aktuálně kvůli riziku pádu kamení doporučený a tak, stejně jako všichni ostatní, sestupujeme do ferratě hřebenem Detmolder.
Po ferratě to jde dobře, den pořád jak obrázek, ale už začínáme cítit únavu. Sručkujeme po drátu do Lassacher Winkelscharte, zamáváme srpnovému Seebachtalu a skutálíme se už s notně unavenýma nohama ke Gießener Hütte. Na rekonstrukcí rozbombardované chatě ulovíme osvěžení a k autu přicházíme už za šera. Kolem parkoviště obchází místní nerudný sedlák a tak pro sichr sjíždíme ještě serpentinami dolů a přespáváme u mostu.
Neděli zahájíme procházkou kolem Gössfállů a potom popojedeme kousek výš do údolí a vyrážíme na obhlídku sektoru Schleierwasserfall. V nádherné žule si navzdory únavě vyzobneme aspoň tři nejlehčí cesty, které jsou ukryté příjemně ve stínu, dáme koupačku v Maltě (řece, nikoliv stavebním pojivu) a hurá domů.
