Linku Traumfänger v jižní stěně Hochamlspitze jsme měli v hledáčku už nějaký ten pátek. A letos v září jsme se nejen dočkali, ale navíc jsme tuhle túru chytli v nejlepší myslitelné podmínce. 300 metrů lezení v parádní žule jsme si vychutnali jako dokonalý baboletní plezír.
Hochalmspitze je dost výrazný a taky zábavný kopec. Poprvé jsem se na něj podíval v zimních podmínkách na sněžnicích v dávném roce 2008, podruhé s Jírou vyhlídkovým hřebenem Detmolder a teď došlo na ono pověstné „do třetice“ – i když snad ne naposled. Jak to tak bývá, pojali jsme to s Lukym svižně. V neděli odpoledne jsem ho nabral v Solné Komoře a večer jsme si ustlali u auta pod přehradou Gösskar. I když je cestou k nástupu parádní chata Giessener, shodli jsme se na tom, že jsme líní na to jít večer na pivo a vezmeme to naráz odspoda.
Od auta vyrážíme v 5:15 a vyjde nám to akorát, že na nástupu o tři hodiny později potkáváme sluníčko. V nohách máme 1400 výškových a před námi zbylých 300, kde bude potřeba zapojit i ruce. Chvíli to vypadá, že klíčový bude free solo přelez v pohorách k prvnímu štandu, ale dramata se naštěstí nekonají a my se můžeme pustit na věc. Po létě v Chamonix nám žula přirostla k srdci a my se těšíme, že si ji užijeme i takhle výrazně blíž k domovu.
Už první dvě délky napovídají, že to bude parádní. Kvalita skály je výtečná, spáry estetické a výhledy na ledovec a okolní hřebeny jakbysmet. Linka Traumfänger je odjištěna víceméně sportovně, i když se nějaký ten friend může hodit. Nýty ale hodně pomohou i v navigaci stěnou, takže máme hned o starost míň. První dvě délky jsou na rozlez a pak to vcelku přitvrdí.
Do nejtěžší, 3. délky nalézá statečně Luky a oproti předchozí procházce v plotně, kde dokonce lezl v pohorách, je to velký rozdíl. Skála se dost nakolmí a chyty zmizí. Je třeba zabrat a nečekat, než člověku dojde. Ještě párkrát zapádlujeme a je to za námi.
Následují dvě odpočinkové, ale neméně krásné délky, než přijde šestá, která je papírově jen o trochu lehčí, než ta třetí. Realita je naštěstí o něco mírnější a tak ten kout nakonec přelezu na prvním i já, i když nejsem v tréninku lezeckém, ale kojeneckém. Traverzujeme dál doleva a pomalu se přibližujeme k vršku.
Dolez už pojímáme vysloveně alpinisticky. Natáhnu celých 60 metrů a zbytek ke kříži docvakneme s Lukym na průběh. Po šesti hodinách od auta si podáváme ruce u kříže a radujeme se z parádního lezeckého zážitku. Tuhle cestu jsme si fakt vychutnali.
Na sestup se samozřejmě netěšíme, ale nakonec to bylo o dost lepší než naše pesimistické očekávání. Kameny na hřebeni přeskotačíme, stěnu pod Steinerne Mandl sručkujeme po drátě, pak se sklouzneme kousek po sněhu a zbytek seběhneme po svých. I s radlerem na chatě to stíháme po druhé k autu a uzavíráme tak devítihodinové kolečko. Ani napotřetí výlet na Hochalmspitze nezklamal.
Pokud vás zajímají další praktické informace k cestě Traumfänger, mrněte na zevrubný popis od Lukyho na Rock Point blogu. A pokud byste si rádi přelezli něco tradičnějšího, mrkněte na sousední Südpfeiler, který je sice lezecky snazší, ale je skoro celý po vlastním.
