Ani čtvrtý den jsme nezaháleli. Ono to při pohledu na skvělou předpověď ani nešlo. Zas jsme vyrazili první lanovkou na Midi a sprintovali pod největší místní klasiku – cestu Rébuffat – Baquet v jížní stěně. Takhle linka má díky pěknému lezení a extrémně krátkému přístupu ale jeden zásadní nedostatek – skoro vždycky se na ni stojí fronta.
Když jsme šli o den dříve na Pointe Lachenal, zela jižní stěna Midi prázdnotou. Teď jsme sice taky jeli první lanovkou a přidali do kroku, ale pod nástupem už jsme si museli i tak chvíli počkat. Jedna dvojka spala nahoře na chatě a druhá parta nás předběhla druhou variantou nástupu. Nejdřív jsme z toho byli trochu v tenzi, pak jsme ale začali lézt, postupně jsme rozmrzli a začali si lezení jako vždy užívat.
Tuhle cestu jsme lezli už před 8 lety s Jagyčem a Bosákem, ale já jsem si z toho s mou lezeckou sklerózou pamatoval pramálo. Navíc jsme tehdy nedolezli až na samotný vršek, takže jsem si cestu rád zopáknul a Luky se Silvou si taky rádi zkusili tuhle místní populárku. Linka je proslavená především kvůli spáře v druhé (někdy třetí) délce. Ta se točí jako had do písmene „S“ a je to zároveň klíčové místo celé vícedélky. Je to místy jemný, ale naštěstí ne tak dlouhý. Jen kdybychom neměli ještě tak zmrzlý nohy!
Lezeme dál. Krása lezení si drží svůj montblanský standard. Žula je pevná, hrubá, oranžová, krásná. Užíváme si spáry a kouty a mírně nás vypeče jen varianta v 7. délce, do které naplujeme a musíme se probojovat nepříjemným žlábkem. Už se ale blížíme k vrcholu.
Dolézáme na pravý hřeben a čeká nás poslední délka. Plotna, kterou je možné přelézt volně údajně za 6b. Luky to nejdřív prubne, ale pak se kolektivně shodneme, že se rádi spokojíme s A0. Háknem pár temp v jemné plotně a už jsme na vršku žulové homole. Zbývá jen slanit na vyhlídkovou plošinu, prokličkovat mezi davy turistů, sjet lanovkou do Chamonix a skočit za volant, abychom dojeli domů dřív, než nás dožene únava.
