Je libo žulu? Ta montblanská nabízí podle mě nejlepší kombinaci kvality, krásy lezení a výhledů, kterou si můžete v Alpách dopřát. A z toho, co jsme měl možnost v tomhle koutu Evropy přelézt, se zatím linie Contanime na Pointe Lachenal řadí na zcela první příčku.
Ještě předchozí den jsme si se Silvou a Lukym hráli na zimu, ale srpnové pondělí už nabízí letní počasí se vším všudy. Neváháme a jedeme zase první lanovkou na Midi. Sníh si pod palbou slunce fofrem sedl a skála vystavená paprskům oschla. Už když podcházíme jižní stěnu Midi, je jasný, že to dneska bude na lezení parádní. My ale po chvilce domlouvání pokračujeme ještě o kousek dál.
Za necelou hodinu po výstupu z lanovky jsme pod nástupem. Však je to taky celé jen po rovině nebo z kopce. To si necháme líbit. Po letošním tradičním listování v průvodci jsme vybrali další hvězdičkovou cestu, Contamine (6a+, 300 m) na Pointe Lachenal o kterou se v roce 1959 zasloužil, překvapivě, André Contamine. Drobný spěch se vyplatil, v cestě jsme první a tak jen zbývá rozhodnout, jestli to pak celé slaníme, nebo vezmeme pohory, mačky a cepín s sebou. Nakonec vybíráme variantu s většími batohy.
Protože jsem se tak trochu vetřel k Lukymu a Silvě a protože Luky rád potrénuje na ostrým konci, leze to celý jako první a já se jen vezu na chvostu, vybírám beze stresu jištění a fotím si. Tomu se říká dovolená. Už první délky za 5b ukážou, že si i v lehčích pasážích zalezeme a že to bude krásný. Kroky v oranžové žule nás baví. I když občas potrápí.
V první třetině cesty trochu bloudíme, ale jak se píše v průvodci: „Spodní část stěny je všude tak nějak podobně obtížná a pokud se vám podaří dostat pod klíčovou pátou délku, nemusíte si s orientací moc lámat hlavu.“ V tomto kontextu jsme úspěšní. Štandujeme na pohodlném hřebenu a koukáme se do hladkých ploten protkaných spárami. To bude ono.
Klíčová délka není klíčová jen tak pro nic za nic. Někde to dokonce píšou za 6b. Spáry se najednou zmenšily, protáhly do délky a sklon skály se zvětšil. Dá nám to zabrat. Ale zároveň si to užíváme. Lezení nad ledovcem, na sluníčku a s kulisou Jorassů nemá chybu.
I šestá délka je za 6a+. Naštěstí je těžký úsek už kratší a brzy se přehoupneme do mírnějšího sklonu a širších spár. Zbývají nám tři, relativně lehké, ale nikoliv nezajímavé délky. Držíme se na hraně, směr je jasný. Po cestě nás ještě pobaví stylový štand ve skalním okně a po 5 hodinách lezení se vyhoupneme přes hranu ke sněhu.
Teď jsme o to raději, že nemusíme zase dolů. S batohy se lezlo dobře a i když je dneska pěkně, je příjemnější obout pohory a dojít za hodinku na lanovku. Jsme tak brzy dole a můžeme odpočívat. Zítra nás čeká repete.
Pingback: Repete v Rébuffatovi |